Foto: Getty Images
Vyrůstat v devadesátých letech bylo skvělé. Bylo to tak skvělé, že to nám mileniálům Generace Z závidí a to nejlepší z 90. let sama nosí. Pak je tu ale pár drobností, které naopak až tak úžasné nebyly a jsme vlastně dost rádi, že jsme je mohli nechat hluboko v devadesátkách...
Poslední skvělá dekáda (?)
Devadesátá léta byla opravdu skvělá. Bylo to poslední desetiletí, kdy byl život ještě přímý a jednoduchý. Všichni jsme milovali deset stejných kapel. Koukali na Beverly Hills 90210, které pro nás představovalo univerzální návod na to, jak se chovat, česat i oblékat. Nedočkavě čekali na čtvrtek, kdy vycházelo nové Bravo a v něm rubrika Láska, sex, něžnosti. A na sobotní dopoledne, kdy v deset začínala hitparáda Eso. Záviděli jsme Tereze Pergnerové všechny její martensky a toužili jsme alespoň jednou v životě zažít berlínskou Love Parade. Všechno jsme sdíleli ve chvíli, kdy jsme se viděli a když jsme chtěli někoho sbalit, museli jsme to udělat osobně. Ale abychom všechno jen nelakovali na růžovo, musíme přiznat, že milujeme spoustu dnešních vymožeností, které dělají náš život o 100 % lepší. Po tomto z devadesátek se nám třeba vůbec nestýská...
Sharování počítače
Na jednu domácnost (a to ještě na tu šťastnější), připadal pouze jeden počítač. O ten jsme se museli dělit s tátou a všemi sourozenci. Dostat se na internet nebo si zapařit hru bylo samo o sobě jedno velké dobrodružství.
Může jít Lenka ven?
Když jsme se chtěli vidět s přáteli, museli jsme jim zavolat na pevnou linku. O tom, jestli budou zavoláni k aparátu a dostanou propustku, rozhodovali jejich rodiče.
Vytáčení připojení k internetu
Na ten zvuk nikdy nezapomeneme. Vytáčení připojení k internetu bylo stejně nervydrásající jako slastné. A když se to konečně podařilo, museli jste se odpojit, protože táta potřeboval telefonovat přes pevnou linku...
Rychlost? Zoufalá
A to se ani nebavíme o kvalitě a rychlosti internetového připojení. Čekání na odpověď virtuální lásky, kterou jsme potkali na X-chatu, se natahovalo na nekonečně dlouhé desítky vteřin. A ve chvíli, kdy se přerušilo, nás to stálo všechny nervy.
Fast food
Jediný fastfood, který jsme si mohli dopřát, byl ten ve stánku v centru města. V nabídce byly hranolky, sýr v housce, párek v rohlíku (ne, hot dog tomu tehdy ještě vážně nikdo neříkal) a langoš. O službách jako Wolt nebo Foodora se nám ani nesnilo.
Nekonečné přetáčení
Pustit si oblíbený film nebo scénu z něj představovalo otravné přetáčení videokazet. S hudbou to bylo to samé. Poslouchat dokola zamilovaný song bylo vykoupeno neustálým přetáčením a modlením, abychom se trefili rovnou na jeho začátek a nemuseli převíjet ani dopředu, ani dozadu. A ta bolest u srdce, když jsme nedopatřením zmáčkli tlačítko nahrávání a kus písničky nebo filmu jsme si smazali!
Skip CD
Ti šťastnější z nás se později stali majiteli CD přehrávačů, kde bylo opakování songů mnohem jednodušší. Ten náhlý luxus, kdy stačilo zmáčknout jediné tlačítko! Ovšem i to bylo vykoupeno nepříjemnou záležitostí, a to držením discmana ve stabilní poloze, aby nám CDčko nepřeskakovalo...
Navigace z papíru
Cesta do neznáma se rovnala mapě rozložené na klíně. A hádkám, protože v ní jen málokdo uměl správně číst. Jak jsme jenom mohli žít bez GPS?
Přímý přenos
Pokud jsme něco neviděli v přímém televizním přenosu, měli jsme prostě smůlu. Jedinou šancí bylo sedět včas připravený u televize nebo si počkat na opakování. Užít si binge watching oblíbeného seriálu bylo tehdy ještě v nedohlednu. Jak slastné jsou nyní večery u Netflixu!
Salát jako hlavní jídlo?
Dát si k obědu nebo k večeři salát bylo nemyslitelné. Salát byl v devadesátých letech výhradně jen osvěžující přílohou k hlavnímu jídlu. Žádat ho v rámci zdravého životního stylu místo maminčiny nutričně bohaté večeře by si tehdy vysloužilo významně pozdvižené obočí. V restauraci jakbysmet.
Zdroj: autorský článek a Elle.nl
Liběna Rochová: Doteky - O cestě do bezčasí
Nejčtenější články
Doporučujeme
Miláčkové 90ʼs: co dnes dělají hvězdy Beverly Hills 90210?
