Masivními zdmi neorenesanční jateční haly otřásají zvuky, je jich hned několik. Ty organické – pokyny a diskuse však vždy přehluší onen monstrózní reprodukovaný, který představuje soundtrack každé přehlídky. Klenba několikametrového stropu a masivní zdivo pamatují jateční krev, hudba si tu tedy cestu hledá hůře. Tyhle pomyslné chrámy nebyly stavěny pro pobavení. V celku ale jako by to spíš přidávalo na intenzitě zážitku.
Dunění totiž v přímém kontaktu návštěvníka zákulisí skoro ochromuje. A do toho ostrá světla – několik desítek jich míří jedním směrem tak, aby co možná nejlépe vykreslily siluety v pohybu. Nade vším se klene paže kamery, která snímá každý úhel přehlídky. Modelky prostorem zdá se plují, na rozdíl od ostatních edic MBPFW, kdy měly na průchod třeba jen úzké uličky. Velkorysost prostor rovněž umocňuje epičnost celého zážitku a člověku až vyskakuje husí kůže.
V pomyslném předsálí se pak líčí a češe. Zde je podobně hektická atmosféra jako každý rok. Jen s tím rozdílem, že tváře vizážistů, návrhářů, asistentů a produkčních zahalují respirátory. Při průchodu všemi prostory si návštěvník najednou uvědomí, kolik lidské síly stojí za takovým počinem, paradoxně daleko víc než kdy předtím. Navzdory pandemii uspořádat důstojnou módní událost totiž rozhodně není žádný med.
Když se však střetnete tváří v tvář s perfektně odvedeným technologickým přenosem takového zážitku, máte pocit, že sledujete jistou budoucnost. Pro nás osobně byla až doposud atmosféra módních shows nepřenosná. Tento způsob však nabízí zas úplně jiný zážitek širší o rozměr lidské solidarity, která pomáhá tvůrcům i v těch nejtěžších chvílích. Když pak při jedné ze sobotní shows doléhá do haly mohutné troubení aut – nahrazující potlesk – člověk najednou pochopí, že je móda houževnatá a proud její kreativity si vždy najde cestu ke svému publiku.
