Childfree: Proč se ženy chytají do vlastní pasti tlaku na výkon

JEŠTĚ SE ANI NEROZBŘESKLO A JÁ SEDÍM ZA KANCELÁŘSKÝM STOLEM. Přes den jedna z nejrušnějších ulic naší čtvrti je tichá, jen teď projelo popelářské auto a poslalo mi na obrazovku počítače oranžová světelná prasátka. Je po uzávěrce. Prchavě krátké, ale krásné období v životě novináře, kdy se může dosyta vyspat a plný energie se pak vrhnout na lov témat. Jenže já sedím za tím stolem a vyřizuji maily. Nemusím, nikdo mě k tomu nenutí a neočekává to ode mě – když už vydržely dodnes, jistě by zvládly počkat několik dalších hodin, aspoň do začátku normální pracovní doby. Nebo do zítřka. Ani po víkendu by se nic nestalo, inbox by neexplodoval a budova, kde redakce sídlí, by se za zlověstných tónů klavíru nesesunula k zemi. Vím to. Ale hluboko uvnitř tomu tak úplně nevěřím. Divný, nepřirozeně vysoký a dost nabroušený hlásek kdesi vzadu v hlavě mi nedá pokoj. Vedeme spolu absurdní konverzaci. „Dělej, vstávej. To nevadí, že máš z předchozích dnů spánkový deficit, mazej k počítači.“ – „Ale ostatní taky ještě spí!“ – „No a co. Oni mají nárok. Ty ne, tak se přestaň vymlouvat a vstaň.“ A já vstanu a jdu. Nevím moc proč, ale cítím, že bych měla. Ti „ostatní“ mají totiž něco, co já ne: děti. Ultimátní a pro mě očividně jediný důvod, který by legitimizoval zdravou porci spánku.

Jak my bezdětní od svých „dětných“ přátel často slýcháme, neumíme si ani představit, jak se s příchodem potomka promění organizace rodinného času. Respektuju to, nežiju jejich život a opravdu si to nejspíš neumím do detailů představit. Ale fantazii mám bohatou, takže si kreslím ještě mnohem víc, vztahuju to k sobě a porovnávám. Nechci, ale dělám to. Mám sice partnera a chci s ním trávit čas stejně jako s našimi zvířaty, ale ten protivný hlas uvnitř ne a ne zmlknout. Nenutí mě k nějakým strmým výšlapům po kariérním žebříčku, ale chce, abych alespoň ukázala – tedy spíš pravidelně vykazovala – snahu a čas, který mé kamarádky a kolegyně tráví s dětmi, věnovala práci. Jedině tak zůstane vesmírná rovnováha zachována. „Skrze své tělo žena dává nový život a lidé jsou nastaveni na mód přežití. Snad právě proto klademe jako společnost tak silný důraz na to, aby život pokračoval prostřednictvím dětí dál. Je to v podstatě přirozené, pudové nastavení. A pokud žena svou energii nevěnuje zachování rodu, panuje přesvědčení, že tuto energii dává jinam,“ ukotvuje terapeutka Kateřina Chytra můj vnitřní hlásek do reality.

Kde ale tu energii vzít? Neví to ani čtyřiatřicetiletá bezdětná učitelka Petra. Učí na střední škole a ve volném čase trénuje míčový sport. Baví ji to, je v tom dobrá a naplňuje ji to. Zato nemá ráda administrativu, která je s učitelstvím nutně spojená. Přesto mi, když spolu sedíme u kávy, přizná, že její kolega odchází do důchodu a ona po něm převezme vedení předmětové komise. Vykulím nevěřícně oči. „Vždyť to nesnášíš! A nebudeš na to mít čas!“ Ona zrak naopak sklopí. „Já vím. Ale když pak už jsou tam jenom dvě kolegyně, které mají obě děti. Jedno a tři. Cítím, že bych jim měla nabídnout, že to vezmu.“ Mlčím.

Chcete pokračovat ve čtení? Článek v plném znění najdete v zářijovém vydání ELLE. Nenechte si jej uniknout, nebo si rovnou dopřejte předplatné magazínu. Obojí si můžete objednat až do své schránky za speciální cenu a s poštovným zdarma na tomto odkaze.