Only in print: Den s nadací Terezy Maxové

Do pražského hotelu Four Seasons jsme dorazili na setkání s Terezou Maxovou, patronkou nadace, která nese její jméno a už 29 let pomáhá opuštěným a znevýhodněným dětem, a třemi nádhernými ženami, které ji přišly podpořit: Hanou Soukupovou, Adrianou Ohanian Sklenaříkovou a Terezou Srbovou. Ten den se nemluví o číslech ani statistikách. Mluví se o důvěře. O dětech, které mají sny – a o tom, jak zásadní je mít vedle sebe alespoň jednoho dospělého, který jim v pravou chvíli řekne: „Vidím tě. Věřím ti.“

Někdo, kdo vás vidí

Patronka nadace Tereza Maxová mluví klidně, jako někdo, kdo ví, že skutečné věci se často odehrávají potichu a nenápadně. „Materiální pomoc je důležitá, ale často to nejzásadnější je, že tam pro ty děti někdo je. Že jim dá čas a řekne: ‚Ty to zvládneš.‘“ Připomínáme si příběhy sedmnácti dnes už dospělých, jimž nadace změnila život. Tereza vyzdvihuje příběh chlapce, který později řekl, že největší rozdíl v jeho dospívání nebyly peníze, ale pocit, že není sám. „Často to není o tom, že někomu zaplatíte školu. Je to o tom, že tam pro něj jste. Že mu dáte čas a řeknete mu: ‚ Já ti věřím. Ty něco dokážeš.‘“ Bezpečí podle ní nevzniká jen zvenčí. „Je to i o tom, jak se chováme sami k sobě. Umět si říct o pomoc. Přijmout se takoví, jací jsme. Zní to jako klišé, ale bez toho to nejde.“ Mluví o zkušenostech, o chybách, o životě, který není v rovnováze, ale v pohybu. Nahoru, dolů. A zase zpátky. 

Na její slova přirozeně navazuje Hana Soukupová. Vrací se k dětem z těžkých podmínek: „Ty sny tam jsou. Jen často chybí někdo, kdo by pomohl je uskutečnit.“ Vzpomíná i na vlastní dospívání a rodiče, kteří jí jako čtrnáctileté dovolili odejít do světa. „Mohli říct ne. Ale oni mi věřili. A to bylo v tom věku zásadní.“ Pro Adrianu Ohanian Sklenaříkovou je důvěra spojená s vnitřním klidem. „Pocit bezpečí je pro mě chvíle, kdy můžu být sama sebou a nic nepředstírat,“ říká. „Moment, kdy člověk nemusí hrát žádnou roli, ale prostě je.“ 

Tereza Srbová mluví o důvěře jako o dlouhodobém vztahu. „Měla jsem štěstí na lidi. Na mámu, partnera, přátele. A když se obklopíte dobrými lidmi, je to základ pro všechno ostatní.“ Otevřeně mluví o vystupování z komfortní zóny, o práci se strachem i o integritě – vůči sobě i druhým. „Zdravé sebevědomí nevzniká předstíráním, ale poznáváním sebe sama.“ 

Společným jmenovatelem je pocit bezpečí. „Vědět, že vám někdo kryje záda,“ shrnuje Tereza Maxová. A přesně o to se podle ní snaží i nadace: nabídnout dětem oporu, kontinuitu a víru v to, že jejich příběh může pokračovat jinak. Nevyprávíme si o zázracích. Spíš o drobných krocích. O vztazích, které dávají sílu. A o tom, že někdy opravdu stačí jeden člověk, který řekne: „Bude to dobrý.“