Only in print: Dužan Duong o maskulinitě, otcovství a Vietnamu

Když za mnou přišla naše šéfredaktorka Thea s tím, že budeme mít v tištěném čísle film Letní škola, 2001 a já bych mohla udělat rozhovor s režisérem Dužanem Duongem, zaplavil mě nepříjemný pocit. Budu se asi muset hodně podívat do sebe. Na svoje vietnamství. A to nemám ráda. Střih. O týden později už sedím ve Velkém sále hotelu Thermal. Na premiéře.

Na kinosedačkách sedí nezvykle mnoho Vietnamců – napříč generacemi. Chytáme se vzájemně pohledy. Ženy přibližně ve věku mojí mámy se na mě dívají kriticky, mladší dívky naopak obdivně zkoumají moji tašku s logem ELLE a ne zase tolik obdivně, co mám na sobě. Vedle mě sedí slečny z generace Vietnamců, která mi – ročníku 1991 – přijde už strašně vzdálená. Jedna z nich pronese „I’ve never felt so Vietnamese“ právě v okamžiku, kdy se na plátně objeví titulek filmu. Mně v tu chvíli prolétne hlavou: Já taky ne.

S Dužanem se k rozhovoru setkáváme hned po Varech, já si ho ale pamatuji už z chatovací místnosti „Vietnam“ na lide.cz, kde se na počátku druhého milénia první generace Vietnamců potkávala. Fyzicky jsme se sice nikdy neviděli, oba si ale dobře pamatujeme výjezdy do Vietnamu Trai He a srazy v pražských čajovnách. Od té doby se vzdáleně pozorujeme skrz naše společné známé a sociální sítě. Ano, jsme oba důkazem stereotypu, že všichni Vietnamci se tak trochu znají. Ale vlastně taky ne.

Dužane, kdy jsi začal psát film Letní škola, 2001? 

Když jsem dokončoval svůj krátký film Bo Hai, pořád jsem si říkal: „Hele, musíš začít tvořit zase něco dalšího. Teď se nemůžeš zastavit.“ Věděl jsem, že celý proces bude trvat strašně dlouho. A psali jsme to nakonec šest let! Pak financování, postprodukce – dohromady to zabralo let osm. Věděl jsem, že pokud to chci udělat, musím rozjíždět více věcí najednou.

Jak se námět postupně vyvíjel? 

Ze začátku jsem se strašně bránil tomu, mít tam téma rodiny. Původně to bylo o nahlížení na věci z různých perspektiv, hledání pravdy. Trvalo mi pět let, než jsem si uvědomil, že tam téma vztahů v rodině potřebuju, abych scénář vůbec dokončil. Až na konci se to rozvinulo do vztahu táta a synové. A já to konečně dokázal přijmout. 

Proč to pro tebe bylo tak těžké? 

Protože jsem zrovna dokončil Bo Hai (krátký film o mladíkovi, který pomáhá svému otci s prací ve večerce, pozn. red.) a říkal jsem si, že přece nemůžu znova pokračovat v tomhle tématu. Ale nějak mě to dohnalo. Nějaký vnitřní hlas mě tam nakonec dotáhl.

A byl to jenom tvůj vlastní vnitřní hlas, nebo i nějaký zvenčí? 

Třeba Lukáš Kokeš (režisér, který spolupracoval na scénáři, pozn. red.) to viděl už dřív a snažil se mě k tomu dovést. Já jsem se ale pořád bránil. Ve finální verzi jsou příběhové linky tří mužů v rodině, předtím ale třetí linka patřila postavě učitele. Vůbec jsem tam neměl postavu Kiena, teď vlastně hlavního hrdiny. 

Kien má ve filmu červené vlasy. Je za tím nějaká symbolika? 

Určitě. Kien měl od začátku červené vlasy ve scénáři. Chtěl jsem, aby vypadal trošku jako hvězda K-popu a zároveň měl na sobě ten pomyslný terč: všichni jsou černí, a najednou přijde tenhle červený týpek. Jako symbol nového elementu, který vstupuje do děje. Něco pro tuhle komunitu naprosto divného, jak se ostatně i on sám cítí. Tímto prvkem jsme to chtěli posílit.

Co bylo na tvorbě Letní škola, 2001 nejtěžší? 

Asi vypotit ten text. Uvědomit si své téma. Naopak nejjednodušší pak už bylo samotné natáčení.

Jaké bylo mimochodem právě natáčení ve Vietnamu? 

Vlastně strašně painful. Měli jsme tam jednu lokaci, takový starý dům. My jsme řešili hlavně rok 2001, jak to vypadalo tehdy. A Vietnamci zase řešili hlavně image státu. Nechtěli, aby cizinci ukazovali polorozpadlý barák. Třikrát nám to zatrhli. Nakonec jsme to museli natočit jinde, na tajné lokaci. Vzít s sebou vietnamský štáb a tvářit se, že točíme vietnamský film. Tím pádem se nám to natáčení dvojnásobně prodražilo. 

Film se zaměřuje na mužská či klukovská témata. Proč ses nakonec rozhodl vynechat pohled matky? 

Protože jsem chtěl zpracovat téma maskulinity – jak být správný muž nebo co má dělat hlava rodiny a co to vlastně znamená, stávat se mužem. Mám pocit, že právě mladí muži se začínají cítit ztracení a mají pocit, že holky vyhrávají.

Ty sám jsi tátou. Jak moc jsi ze sebe a své otcovské role otce dal do filmu? 

Čerpal jsem samozřejmě ze své zkušenosti – hlavně z té zodpovědnosti, kterou máš jako otec. Role otce je ve filmu takovým antihrdinou – nechová se tak, jak by se podle mě otec chovat měl. Hodně si to hlídám, a i když jsem teď v tomhle mediálním kolečku, snažím se být doma přítomný mentálně i fyzicky. Nechtěl jsem dělat film o rodině a sám být špatným otcem – to je pro mě důležité.

Představ si, že tvůj syn – třeba v pubertě – uvidí tenhle film. Co bys chtěl, aby si z něj vzal? 

Aby se nebál – když budeme mít nějaké neshody, což puberťáci se svými rodiči mají – sporné téma se mnou probrat, otevřít. Chci, abychom spolu uměli otevřeně mluvit a popisovat problémy. To bych chtěl i pro diváky, aby si uvědomili, jaký vztah mají se svými rodiči, a mluvili spolu o tom. To samé by si měli říct i diváci-rodiče, že prostě ty konflikty nejsou vždycky vojna a mír… že to není černobílé. Že občas i otec dělá chyby, nejenom dítě. Například že otcové jsou často pořád v práci. My se snažíme být jiní, ale často před tím nejde utéct.

Co ty, jsi workoholik? 

Já jsem workoholik, když mám ten prostor, když je potřeba pushnout. Když třeba syn usne a je půl jedenácté, tak do tří hodin do noci sedím u počítače a píšu e-maily. To je něco, co jsme asi zdědili. Vidíš ten vzorec u sebe doma, že rodiče pořád makají, a ty jako otec se snažíš být přítomný i pro své dítě. Podle mě fakt spousta dětí našeho věku má problém se svými rodiči, myslím si, že je to generační trauma. Po válce se zase jejich rodiče s nimi nebavili… A je na nás, abychom tohle změnili. Až budeš mít děti, tak ti tvá vlastní zkušenost dá sílu. Řekneš si: „Ale takhle by to udělal můj táta, já to tak dělat nebudu.“