Only in print: Konec iluzím girlboss kultury

Tyjo, ty seš taková girlboss,“ napsala mi nedávno jedna moje známá. Myslela to zřejmě jako kompliment – zprávu poslala v reakci na úspěch, který jsem sdílela na svém Instagramu. A toto pojmenování vídám na sociálních sítích docela často; jsem fakt girlboss, hustá holkošéfka, tohle se mi vážně povedlo, wake up and slay, queen. Nicméně radost mi tak úplně nedělá. Naopak, chci se vůči němu vymezit – kultura girlboss v sobě totiž často nese workoholismus a ostré lokty. A to jsou charakteristiky, se kterými se už nechci spojovat.

Schválně říkám už, protože jsem sama tak trochu vyléčenou šéfkou. Tenhle fenomén boří internet zhruba od roku 2010, kdy se začalo víc mluvit o ženách-podnikatelkách a budování jejich vlastní značky aka self-brandingu. Ze začátku představoval protipól chlápkům v oblecích – nejen muži mohou mít úspěch a dokázat všechno, co si zamanou. Ukazoval ženy jako nezávislé, silné a inspirativní dravkyně, k tomu všemu nejvýkonnější mámy na světě – protože vedle vedení firmy se mamažerky často starají o děti a domácnost – s dokonalým instagramovým feedem.

Na sítích i teď sledujeme girlboss estetiku: fotky z co-worku, citáty typu „Dream big or go home“ nebo reels, kde influencerka vstává ve čtyři ráno, cvičí jógu, pilates, běhá denně 300 kilometrů, pak snídá avo toast, obstará děti a manžela a potom celý den „buduje impérium“. Jenže skutečnost bývá míň instagramová. Guess what – osamělost, přepracovanost, úzkosti, vyhoření. Ve chvíli, kdy je z feminismu jen další produkt k prodeji, vytrácí se jeho původní smysl. Guess what – kolektivní změna. Emancipace dokonána? Ženy můžou být tvrdší, rychlejší a efektivnější než muži! Akorát že vůbec.