Only in print: I muži pláčou. Ale co dál?

KLUCI, PÁNOVÉ, CHLAPI, BOYS… zvalo Radio Wave v březnu 2021 k poslechu podcastu Pochlap se, který připravoval zpěvák a hudební skladatel Václav Rouček. Do studia si zval hosty z řad sportovců, rapperů, podnikatelů nebo umělců a do svého nitra ho pustili například Jiří Procházka, Ben Cristovao, Zdeněk Polreich nebo Jan Plecháč. Letos s Pochlap se po čtyřech letech skončil a pomyslné žezlo po něm převzal Kryštof Šimek se svým podcastem Bojs. Jeho poslání zůstává stejné: ukázat, co dnes znamená „být chlap“.

Vašku, jaký jsi byl chlap, když jsi začínal s Pochlap se? A jaký jsi teď, po jeho skončení? 

V: Já vlastně ani nevím, jak jsem tehdy o sobě přemýšlel. Možná jsem se toho trochu bál. Ale spíš mě zajímalo, jací jsou ostatní muži – chtěl jsem jim nastavit zrcadlo, a tím pádem ho vlastně nastavit i sobě. Možná proto jsem s Pochlap se začal. Fascinovalo mě, co všechno se skrývá v jejich příbězích, a díky tomu jsem i já dostal jiný pohled na sebe. Minimálně dnes vím mnohem víc o zkušenostech jiných mužů, což mi přiblížilo i to, jaké jsou různé podoby mužství kolem mě.

Kdybys měl říct jednu konkrétní věc, kterou ti ta práce dala – co by to bylo? 

V: Asi hlavně rozhled. Že mužství není černobílé ani jednoduché. Každý to má jinak – a to mě vlastně uklidnilo. 

Kryštofe, i tebe potkal podcast Bojs v určité životní fázi. V jaké? 

K: Myslím, že ve velmi zásadní. Už se mi několikrát stalo, že když hosté v epizodách mluví o svých zkušenostech, mám pocit, jako by mluvili přímo na mě, že řeší úplně stejné věci, které teď řeším já. Ať už je to můj vrstevník nebo starší a zkušenější člověk. V tu chvíli se vlastně uklidním a navazuju tím trochu na Vaška: i já si díky těm rozhovorům rozšiřuju obzor. A říkám si, jak krásné by bylo, kdyby muži takhle otevřeně mluvili nejen v Pochlap se nebo v Bojs, ale všude.

Oba říkáte, že vám rozhovory dávají rozhled a někdy i překvapení. Co si pod tím mám představit? Jaké momenty nebo témata vás nejvíc zaujaly? 

V: Myslím, že základní věc je ta, že muž může být ve veřejném prostoru citlivý – a že je to dneska vlastně už docela norma. Úplně překvapený jsem možná nebyl, spíš mě uklidnilo, že to, co jsem chtěl slyšet, jsem tam opravdu našel. Možná je to i tím, že si člověk trochu vybírá hosty podle sebe, aby mu to dávalo osobní smysl. Bavilo mě zvát muže, kteří jsou pro mě inspirativní, a ukazovat je pak veřejně. To bylo zásadní. 

K: Hrozně zajímavé jsou samozřejmě generační rozdíly. Přijde host, který je stejně starý jako já, a mluví o problémech, které mám i já. Ale pak přijde někdo z úplně jiné generace a řekne: „Emoce jsem nikdy nesdílel, protože jsem vyrůstal v 80. letech, tehdy platilo, že chlap nebrečí, chlap musí držet rodinu, nesmí selhat.“ I když to někdo takhle má dodnes, protože to má zakořeněné ve výchově, je skvělé, že o tom dokáže mluvit. A dokáže přiznat: „Mrzí mě to, radši bych měl vaši možnost, dnes už je to jiné.“ To mě na tom baví. Je tam generační rozdíl, ale můžeme se o tom bavit a inspirovat se navzájem. A třeba právě díky otevřenosti mladší generace můžou i starší muži získat nový pohled.

Vašku, tvoje rozhovory v Pochlap se byly neobyčejně intimní. Jak sis dokázal hosty takto otevřít? Měl jsi na to nějaký recept, nebo to šlo samo? 

V: Někdy to opravdu nešlo samo a musel jsem jim trochu pomoct. Co mi hodně pomáhalo, bylo přeskočit všechny formality. I když byl host mediálně známý, choval jsem se k němu, jako bychom se znali roky. To ho často uvolnilo. Snažil jsem se navázat na naši předchozí komunikaci, nebál jsem se trochu si z něj udělat legraci, ale zároveň udržet respekt. Tak vznikla atmosféra, že jsme u jednoho stolu byli spíš jako kamarádi než jako moderátor a host. 

Je pro tebe „otevírání“ mužů těžké, Kryštofe? 

K: Mně hodně pomáhá značka, kterou vybudoval Vašek. Hosté už vědí, do čeho jdou, a tuší, že to bude intimní povídání. Dosud se mi nestalo, že by někdo řekl „tohle nechci řešit“. Tykání a přímý přístup je příjemný a hostům umožňuje sdílet víc. Díky tomu je rozhovor speciální – člověk má pocit, že se baví s kamarádem, minimálně po dobu natáčení. Samozřejmě mě někdy napadne, jak by to vypadalo, kdyby host hned na začátku řekl ne, ale zatím všechno funguje skvěle.

Minimálně v naší společnosti se často říká, že muži málo a neradi mluví o svých emocích a intimních tématech. Jak je tedy „otevřít“ i mimo podcast? 

V: Muž si často myslí, že jeho prožitky nikoho nezajímají, že si všechno musí vyřešit sám. Ale jakmile se s ním někdo začne opravdu bavit, zjistí, že stačí jen začít – něco nakousnout a neposuzovat. Klíčové je přijmout člověka takového, jaký je, a opravdu naslouchat. Když to chlap cítí, může se otevřít a mluvit téměř o čemkoli. Prostě přijít k němu na rovinu a zajímat se o jeho pohled, prožitek, a nehodnotit ho – to je základ. 

K: Přesně. Je jedno, jestli se bavíme v nejbližší partě kamarádů, nebo širší skupině. Většinu věcí sdílím se svými nejbližšími, ale jsou témata, která ani s nimi sám neotvírám. Přesto je důležité se ptát. Je totiž mnohem těžší sám od sebe říct „Hele, já jsem úplně vyřízený a nevím, co dělat“ než odpovědět na otázku: „Kryštofe, jak se doopravdy máš?“ Často se stává, že někdo, kdo se jinak moc neotvírá, díky takové otázce dokáže sdílet víc, než čekal. 

V: A je potřeba to trénovat. Nejde všechno hned, vyjadřování se a emoční otevřenost je jako sval – potřebuje procvičování. Jakmile se to rozjede, stane se to přirozeným a příjemným.

Když se teď vrátím zpátky k vám, co vnímáte jako formativní momenty, které vás dostaly tam, kde jste? Někdo vás přece musel naučit mluvit o svých emocích a být empatický k ostatním, abyste pak později mohli mít podcast o mužské identitě. 

K: Myslím, že moje citlivá stránka vznikla už v dětství. Vychovávala mě hlavně mamka a babička. Rodiče byli jako filmaři často pryč, takže já jsem trávil celé prázdniny na chatě a byl hodně ovlivněný tímhle prostředím. Táta byl hodně vytížený, měl děti z prvního manželství a naše pouto nebylo úplně pevné. Moje partnerky často říkají, že za mojí citlivost může právě moje dětství. Nejsem si tím úplně jistý, ale minimálně vím, že mě to odlišuje od vrstevníků, kteří měli doma pevnou ruku táty, se kterým chodili na fotbal a tak… Tátu samozřejmě miluju, vůbec nejde o propast mezi námi, ale být vychováván ženami mě hodně ovlivnilo. 

V: U mě je to podobné, i když trochu jinak. Jsem první a jediný syn, ale měl jsem starší sestry, od kterých jsem nasál spoustu emocí, byl jsem tím obklopený. Takže jsem získal docela solidní základ. Pak mě formovala hokejová šatna, později hudba a umění. A samozřejmě pády, rozchody, průšvihy – kontrasty v životě, díky kterým jsem tam, kde jsem. Teď už dokážu rozeznat, kdy emoce přichází ode mě a kdy z vlivu okolí. Ale citlivost se ve mně formovala už v útlém věku a myslím, že docela vědomě.