Nebuď jako malá...

Náhodou jsem vyslechla rozhovor dvou žen, který končil větou: „Prosím tě, nebuď jako malá!“ 

A ačkoliv jsem vůbec nevěděla, co jí předcházelo a o co tam šlo, přesně jsem vycítila, co jí tohle varování má říct: buď racionální, uvědomělá, chovej se podle dospěláckých pravidel. Nechovej se intuitivně! 

Protože pravidly a normami jsme bombardováni doslova od dětství. A můj dojem je, že spousta z nich vlastně není vůbec důležitá, nemá zásadní vliv na náš život nebo osobnost. Je to často jen soubor požadavků a zvyklostí, které považujeme za „správné“ nebo „přijatelné“ proto, že je dělá většina. 

V dětství se naučíme přijímat pravidla jako hotovou věc, aniž bychom přemýšleli nebo dokázali domyslet, jestli jsou racionální, nebo ne. A v dospělosti to už často děláme automaticky. Pravidlo? Poslouchám, nezpochybňuji! 

Znáte přitom někoho, kdo seděl moc blízko televize a oslepl? Kdo dělal legrační obličeje, až mu to zůstalo? Nebo radši násobí v hlavě než v aplikaci telefonu, protože „nebudeš mít vždycky po ruce kalkulačku!“? 

Asi se shodneme, že některá pravidla je lepší následovat. Že existují věci, které si jako děti můžeme dovolit, ale v dospělosti nejsou tak úplně přijatelné. 

Mohlo by se vám líbit

Moderní tabu

Třeba schovat se za kolegu v práci, když se stydíte. Vylízat talíř v restauraci, když vám něco fakt chutná. Lehnout si na ulici na zem a řvát, dokud se vám neuleví. 

Říkat lidem do očí nepříjemné pravdy o jejich vzhledu. Křičet před italskou restaurací na celé kolo, že mám hlad a chci „pičuuu“. 

Hrát si na doktora. Smrkat si do rukávu. Nebo někomu jinému.

Ale potom jsou tu dospělácká pravidla, která by vlastně mohla být docela legrace, a jediný důvod, proč je neděláme, je hlas našich rodičů v hlavě. Nebo neustálá vnitřní korekce ve formě „co by tomu řekli lidi?“.

Přitom by mohlo být tak zábavné snídat zmrzlinu a lentilky, zpívat si nahlas v tramvaji, říkat sympatickým lidem, jestli spolu můžeme kamarádit navždy, nosit princeznovské šaty s flitry přes den a v kině nahlas radit hercům, co mají dál dělat. 

Život je plný pravidel. A my bychom je všechny měli zpochybňovat, protože jako dospěláci už dokážeme zhodnotit následky. 

A tak třeba zjistíme, nejen že nemusíme dojídat, když nemáme hlad. Ale třeba i to, že nemusíme vystudovat univerzitu, pracovat od 9 do 18 hodin, vdát se a mít děti, abychom byli šťastní. 

Že v té spoustě pravidel máme jen jeden pokus na život. 

A že k našemu štěstí možná vedou naše vlastní pravidla. 

Takže na doktora si klidně hrajte. Ale jedině se souhlasem!