Only in print: Změna je (ten nejlepší) život

Když přicházím do kavárny, Daniela už tam stojí a vyhlíží mě. Oddechnu si, že jsem výjimečně někam dorazila o pět minut dřív. „Líbí se mi, že jste trvali na osobním rozhovoru a nechtěli jen poslat odpovědi mailem, jak se to dnes většinou dělá,“ říká mi na úvod. „Všechno správně,“ prolétne mi hlavou a ještě netuším, že tím přesně vystihuji pocit, jaký si budu odnášet z celého rozhovoru. Danielin přístup ke zdraví, kráse, ke světu módy i k životu je totiž jedna velká inspirace, i když občas možná trochu přísná.

Mluvíme spolu v rámci našeho beauty čísla. Vy dlouhodobě působíte, že jste sama se sebou spokojená a s vráskami si nelámete hlavu. Byl váš přístup k vlastnímu vzhledu vždycky takový?

Když mi bylo čtrnáct nebo patnáct, řešila jsem svůj vzhled opravdu hodně. Byla jsem taková parádnice, bavilo mě to a považovala jsem to za důležité. Maminka mi šila oblečení, já jsem si vyráběla náušnice. Byla jsem schopná v přestávce před odpoledním vyučováním jet domů a znovu si natočit vlasy. S tím ale bylo spojené i to, že jsem nebyla spokojená s tím, jak vypadám, měla jsem opravdu velké mindráky. Až pak jsem díky modelingu z první ruky viděla, jak se liší realita a stránky magazínů. Došlo mi, že nemá cenu se srovnávat s módními fotkami, protože tak ve skutečnosti nikdo nevypadá.

Vybavíte si nějaký zlomový moment?

Dodnes si pamatuju pocit, když jsem jela do studia v New Yorku a do výtahu nastoupila Gisele Bündchen. Byla tehdy na vrcholu slávy a já jsem ji nepoznala, protože neměla ten make-up a ty vlasy a to světlo. A to pro mě bylo ding ding ding. Ani ten, koho považujeme za nejdokonalejší exemplář, tak nevypadá. Každý má něco. Zásadním momentem v přijetí sama sebe ale bylo i první těhotenství.

O vás se ví, že odmítáte invazivní estetické zákroky, jako je botox a podobně. Ani na chvíli jste nezaváhala?

Zaváhala, nedávno. Byla jsem na konferenci s plastickými chirurgy a oni popisovali nové šetrnější prsní implantáty s takovou lehkostí, že jsem o tom opravdu začala přemýšlet. Ale pak jsem se na to vyspala a řekla si: Pořád je to plast v těle, který tam nemá co dělat. Já se o to velmi zajímám, vzdělávám se, není to tak, že nad tím jen mávnu rukou. Ale čekám, až se vymyslí něco, co nebude taková řezničina. Že si třeba večer vezmu pilulku a ráno se probudím s pletí mladší o dvacet let. Také mám možná výhodu, že ani moje maminka, ani žádná z kamarádek se nehoní za mládím. Moje nejlepší kamarádky jsou v mém věku anebo starší a ani jedna nemá botox. Jsem v tomhle trochu rebel a ptám se: Proč bych měla tohle podstupovat, na základě čeho? Kdo řekl, že vrásky jsou špatně? Že povislá kůže je špatně?

Tvář i tělo se v průběhu času mění…

K horšímu. (smích)

Myslíte, že jen k horšímu?

I k lepšímu, ale musí se na tom makat.

Chtěla jsem se zeptat, jestli jste se s těmi změnami i přes to smíření s vlastním tělem musela někdy sžívat.

Já jsem měla poměrně brzo velkou disciplínu. V devatenácti letech jsem začala s modelingem a v té době jsem začala i cvičit, hlídat si jídelníček a to byla taková moje rutina třeba dvacet let. Logicky jsem pak už byla unavená, tak jsem to trochu pustila. A ty změny, o kterých mluvíte, proto přišly nejen s věkem, ale i proto, že jsem najednou nechodila cvičit pětkrát týdně a najednou tu stravu až tak nehlídala. Pak přišla menopauza a já si začala říkat, že jsem příliš mladá na to, aby mě po ránu takhle bolelo tělo. Z toho mám fakt hrůzu. Ne ze stárnutí, ne z toho, že budu mít vrásky a flekatou kůži, ale z toho, že nebudu moct používat svoji hlavu a svoje tělo.

Jak tedy teď vypadá vaše rutina?

Vstávám v šest ráno, cvičím pětkrát týdně. Když jsem někde, kde se dá sportovat venku, jdu si na dvě hodiny zahrát tenis. Dřív jsem hodně chodila, ale přišlo mi, že mi chůze nedává, co by měla, a tak jsem postupně konečně přišla na chuť běhání. Takže teď si jdu většinou třikrát týdně zaběhat a dvakrát týdně si najdu na YouTube nějaký bootcamp, dělám barre nebo pvolve.

Na kolik let se dnes cítíte?

Cítím se mladší než na to, že mi bude za pár let šedesát. Vždycky jsem říkala dětem: „Mamince je pětadvacet.“ A můj nejstarší syn má takovou historku, když jsme šli přes pasovou kontrolu. Nemáme stejné příjmení, takže se celník snažil zjistit, jestli patříme k sobě, tak se toho chlapečka ptal, jak se maminka jmenuje a kolik jí je let. A on: „Dvacet pět.“ V té době zjistil, že mamince už nějakou dobu není pětadvacet.

Byla jste teď v porotě Elite Model Look. Podle čeho jste vy sama volila vítěze? Musí dnes mít něco jiného než dřív, aby ve světě módy uspěli?

Musí mít víc hroší kůži, než jsme museli mít my, protože i díky sociálním sítím se k nim dostávají poznámky a názory lidí, s nimiž by se jinak nesetkali. I samotný modeling je ale drsná škola v tom, že v opravdu hodně mladém věku jste vystavení celému světu, a buď vás to sežere, anebo si v tom najdete svoji cestu. Kdybych jim měla poradit jednu věc, tak ať kolem sebe pořád mají lidi, kteří je podporují. Ať si vytvoří záchrannou síť. Potom, když jste tisíce kilometrů od rodiny, jste na práci, která vás nebaví, nebo s lidmi, kteří na vás nejsou nejmilejší, tak mít někoho, kdo vám bude rozumět, kdo vás vyslechne, kdo vás podrží, je hrozně důležité.

Říkáte, že jste introvert. Jak může introvert strávit celý život v centru pozornosti například na place při focení?

Je to náročné, pozornost si opravdu neužívám. Ze začátku jsem to dávala asi proto, že jsem nikdy nepočítala s tím, že bych se mohla dostat z Československa ven, a brala to jako obrovské štěstí a byla za to hrozně vděčná. Potom jsem se naučila z toho introvertství vystoupit, vybičovat se k výkonu i k tomu, mluvit tady s vámi otevřeně, ale jsem si skoro jistá, že až přijdu domů, budu se cítit úplně vycucnutá, že jsem řekla víc a dala víc, než jsem chtěla. Určitě nikdy nebudu jako Heidi Klum, se kterou jsem se teď potkala při práci v Londýně a která vletí na plac, ideálně nahá, a bude zpívat a jódlovat na celé studio. Já budu šťastná v jeskyni, kde nemusím s nikým mluvit a nebude mi nic chybět. Já si mluvím sama tady v té hlavě pořád, takže mi to neschází. Zároveň ale vím, že když člověk neposouvá svoje hranice a bojí se příležitostí, neposouvá se ani on sám.

Kdyby vám těch devatenáct bylo dnes a měla jste s modelingem začínat v současném světě, šla byste do toho?

S největší pravděpodobností asi ne. Tehdy byl modeling jediná šance, jak se dostat do zahraničí a pracovat někde venku. Dnes už je řada jiných možností. Navíc svět módy se změnil a rozpočty na kampaně jsou úplně jiné. Dřív nás poslali na focení do Karibiku o čtyři dny dřív jen proto, abychom se stihly opálit. Dnes vám raději dodají barvu v postprodukci.

Co by vás bavilo místo modelingu?

Baví mě kosmetika, takže bych asi šla studovat biochemii nebo biotechnologii a věnovala se vývoji kosmetiky.

Zmínila jste negativní sílu sociálních sítí. Jaké sledující máte vy?

Vesměs milé a hodné. Jenže stejně jako je mi nepříjemně z těch zlých komentářů, nejsem úplně komfortní ani s některými pozitivními, protože prostě nejsou pravda nebo jsou přehnané. Jsem například alergická na slovo bohyně.

Proč?

Používá se tak často, že pokud jsme všechny bohyně, tak kdo tedy jsou bohyně, že? A možná se stále ještě učím přijímat kompliment. Jasně že si na Instagram vždycky dám tu nejhezčí fotku. Ale ne abych si šla pro kompliment a poutala na sebe pozornost, spíš nemám tolik sebevědomí, abych vybrala jakoukoli. A zároveň mám ráda, když je to estetické.

Jste podobně jako na sebe přísná i na lidi kolem sebe nebo lidi obecně?

Myslím, že na sebe stále nejvíc. Určitě jsem daleko víc milující a podporující k ostatním, i když už i na sebe umím být hodná. Ale ano, jsou věci, přes které pro mě nejede vlak. Například chci, aby člověk vždycky měl páteř.

Celý rozhovor najdete na stránkách listopadové ELLE. Svůj výtisk si můžete objednat přímo do své schránky jako roční předplatné ELLE za 1399 Kč + péče Perricone MD v hodnotě 2090 Kč s poštovným zdarma na tomto odkaze.

Mohlo by se vám líbit

5 důvodů, proč si pořídit listopadovou ELLE – the Beauty Issue