Only in print: Očima tří generací o dnešním světě

Jako první si povídám s Mínou. Je jí šestnáct, má oči barvy hořké čokolády, dokonalou britskou angličtinu a jižanský temperament, který nejspíš zdědila ze strany svého táty, tureckého podnikatele Buraka Oymena.

Patříš ke generaci, která je neustále vidět – na sociálních sítích, ve škole, všude. Co tě na pohledu starších na vás nejvíc štve? 

Upřímně mě to vlastně moc neštve. Myslím, že starší generace má spoustu životních zkušeností a dokáže nabídnout jiný pohled na věci. Zároveň ale vyrůstali v úplně jiném světě – bez sociálních sítí. Nemuseli řešit, jaké to je, vystavit se celému světu. Proto je někdy těžké pořád poslouchat jejich rady ohledně nových médií. My si tím totiž všichni procházíme společně. Oni v tom nemají náskok, nezažili to dřív než my. Rozumím ale tomu, že je za tím je hlavně obava. Sociální sítě můžou být nebezpečné místo, pokud člověk neví, jak se v něm pohybovat. 

Máš pocit, že se od lidí tvého věku čeká víc než dřív? 

Tlak určitě cítím, ale většinou si ho vytvářím sama. Hodně na sebe tlačím ve škole, v tom, jak se chovám, jaká chci být a jak se jako člověk vyvíjím. Velkou roli v tom zase hrají i sociální sítě. Často se o nich mluví tak, že na nás mají vliv – a zároveň že vlastně ne. Ale realita je taková, že tam tlak prostě je. Na vzhled, na chování, na to, jak působíte. Každý z nás je jiný. Sociální sítě vás ale často nu tí se přiblížit tomu „ideálu“ co nejvíc, ale to není realita. Je to fikce, povrchní obraz skutečného člověka.

Jaký je podle tebe největší rozdíl mezi tím, jak svět vnímá tvoje generace a jak ho vnímali rodiče v tvém věku? 

Myslím, že starší generace neviděla svět tak syrově. My máme obrovský přístup k informacím a médiím, vidíme, co se děje po celém světě, a díky tomu si vytváříme vlastní názory – politické i společenské. Zároveň ale žijeme v době, kdy se extrémně snadno šíří dezinformace. Když se falešné zprávy šíří rychleji než ty skutečné, je strašně těžké se zorientovat v tom, co je pravda. A to je něco, s čím se starší generace potýkat nemusela. Navíc žijeme ve světě umělé inteligence. Dnes je možné vytvořit deepfake – vidíte video, které vypadá naprosto reálně, a přitom je celé vygenerované AI. Je to velké nebezpečí. AI nás navíc trochu zbavuje schopnosti používat vlastní mozek a bere nám autenticitu. A právě autenticita je něco, co starší generace měla mnohem silnější. 

Tanec je pro tebe důležitý. Hledá podle tebe vaše generace sama sebe spíš skrze pohyb, emoce a prožitky než prostřednictvím výkonu a úspěchu? 

Nemůžu mluvit za všechny, ale pro mě je tanec způsob, jak uvolnit stres a napětí. Emoce ze mě jdou ven skrze pohyb. Ten pocit, když tančím, se vlastně nedá popsat. Dostávám se do flow, do stavu, kdy jsem opravdu šťastná. Pro někoho to může být pohyb, pro jiného hudba, umění nebo jiná forma tvorby. Pro mě je tanec zásadní způsob, jak se znovu a znovu vracet sama k sobě.

Jaké emoce v tom flow vlastně jsou? 

Je to úleva. Štěstí. Vděčnost. Spojení s tím, co miluju, a zároveň s vlastním tělem. Jsem prostě upřímně šťastná. Když tančím, uvědomuju si, že můžu hýbat tělem způsobem, jakým někteří jiní nemohou. A za tuhle schopnost budu vždycky vděčná. 

Jaké to je, vyrůstat v rodině, která je hodně na očích? 

Snažím se nad tím moc nepřemýšlet. Ale protože moji rodiče – a hlavně máma – dělají věci s pozitivním dopadem a pomáhají druhým, přineslo to spíš dobrý druh té pozornosti. Motivuje mě to dělat správné věci. Jsem vděčná, že kolem naší rodiny není nic vyloženě negativního. Jasně, žádná rodina není dokonalá, ale držíme při sobě.

...

Pětadvacetiletý Tobias je nejstarší z Tereziných dětí. Je tišší než pozitivní vichřice jménem Mína, jeho přemýšlivost, klid i světlejší vlasy odkazují k Dánsku, odkud pochází jeho otec, tenista Frederik Fetterlein.

Studoval jsi archeologii – obor, který se moc nenechá tlačit rychlostí dnešního světa. Má podle tebe tvoje generace ještě trpělivost na věci, které chtějí čas? 

Upřímně? Spíš ne. Mám pocit, že dnešní generace chce všechno hned. Když se podíváte na online svět, školství nebo práci, je to hodně o okamžiku, o tom, co je „teď“. A je to taky dost „já generace“. 

Archeologie je takový nenápadný obor. Proč sis ho vybral? 

Studoval jsem ji hlavně proto, že jsem chtěl pochopit základy toho, jak vlastně stavíme svět kolem sebe. Hodně souvisí se stavebnictvím a ochranou historického dědictví. Zároveň mě ten obor držel nohama na zemi – je to uzavřené prostředí, bez velkého vnějšího tlaku.

Četla jsem, že se o archeologii zajímala i máma… 

Chtěla se jí chvíli věnovat, ale pak šla studovat práva, která nakonec opustila kvůli modelingu. Každopádně mě vždycky podporovala. Dnes už se archeologii nevěnuju, pracuju v realitách, ale jako obor mi přišla hodně zajímavá. Studoval jsem ji navíc během covidu, takže ta zkušenost byla trochu jiná. 

Lidi si archeologii spojují s romantikou a dobrodružstvím. Co je na ní ve skutečnosti nejméně sexy? 

Stany a kopání. Hodně manuální práce, malé stany, vedro. Na papíře to zní romanticky – starověké ruiny, historie –, ale ve skutečnosti je to fyzicky náročné. Je to navíc dost podfinancovaný obor, takže se pořád hodně věcí dělá ručně. Technologie se sice zlepšují, používají se drony nebo LiDAR, ale pořád je kam se posouvat. 

Žil jsi v několika zemích. Co ti to dalo? 

Hlavně pochopení toho, jak fungují různé systémy a kultury. Setkáváte se s lidmi z různých prostředí a začnete svět vidět v mnohem širším záběru. Mám pocit, že mě lidi nevnímají jako Čecha, Dána nebo tak něco konkrétního – spíš jako někoho mezinárodního. Beru si z každého místa to nejlepší a promítám si to do sebe. 

Takže měníš osobnost podle toho, kde zrovna jsi? 

Do určité míry ano. V různých zemích se pohybujete mezi jinými lidmi, v jiných kulturách, takže reagujete trochu jinak. Zároveň jsem ale tím, kým jsem, právě díky všem těm zkušenostem. A to si nesu do všech vztahů.

Kde má podle tebe generace rodičů pořád navrch – a kde už jejich zkušenost na dnešní svět nestačí? 

Obrovskou výhodu mají v životních zkušenostech a v pochopení světa jako celku. Často si myslíme, že něco chápeme správně, ale oni už ty situace zažili a mají přesnější odpovědi. Na druhou stranu ztrácejí půdu pod nohama v tom, jak se dnes šíří informace. Nejde jen o sociální sítě, ale o zprávy obecně. Mění se jazyk, tempo i způsob komunikace. A někdy už s tím nejsou úplně v souladu. Naše generace je mnohem víc v kontaktu s diverzitou – díky sociálním sítím slyšíme názory z celého světa. A to ti dává úplně jinou perspektivu.

Změnil se tvůj vztah s mámou ve chvíli, kdy ses stal samostatnějším? 

Ano i ne. Vždycky jsme měli hodně blízký vztah, to se nezměnilo. Spíš se změnil způsob, jak spolu mluvíme. Dnes jsou naše rozhovory dospělejší, víc o budoucnosti. Dřív jsem od ní hlavně potřeboval pomoc, dnes si k ní chodím pro rady. Zároveň je pořád hodně mateřská – říká mi, co si mám vzít na sebe, kdy jít spát, ať nehraju videohry. Pro mámy jsme my děti vždycky tak trochu miminka.

...

Kdybys měl popsat Terezu jednou větou, co bys řekl? 

Perfekcionistka. Mistryně všeho. Zvládne všechno a dělá to s obrovskou lehkostí. Vy si prostě jen pohodlně sednete, sledujete ji a odpočíváte.

Zrovna když jí Toby vysekne tuhle závěrečnou poklonu, Tereza s umně poskládanými natáčkami ve vlasech přichází. Původně jsme si měly jít sednout do kavárny až následující den, protože absolvovala náročné mnohahodinové focení poté, co přicestovala z druhé strany zeměkoule, ale zdá se, že její zásoba energie je nevyčerpatelná. Povídáme si za ta léta poněkolikáté, a zatímco věky dětí, jejich zájmy a postoje se mění a vyvíjejí, jedno zůstává: ohromná rodinná soudržnost, radost ze společně strávených chvil a hrdost v jejím hlase, když o rodině mluví.

Máte tři děti v úplně jiných životních fázích. Čím vám každé z nich rozbilo původní představu o rodičovství? 

Aktuálně asi nejvíc tím, že mi všechny tři „odjely do světa“. Najednou jsme s manželem doma sami a on se mě občas ptá: „Počkej, my budeme už jenom my dva?“ A my sice fyzicky dva jsme, ale mentálně se stále točíme kolem dětí. Pořád někam jezdíme, řešíme, kdy je uvidíme. Strašně mi chybí ta každodenní rutina – odvézt je do školy, cestou si povídat, večer se sejít u jednoho stolu. Tenhle rok byl pro mě hodně emočně náročný. Člověk si uvědomí, že mu vlastně chybí i ten nepořádek, hluk a obyčejný chaos domova. 

V čem vás letos překvapily nejvíc? 

Všichni tři mě překvapili – a mile. Tobias mě překvapil disciplínou. Dostudoval, hned nastoupil do práce a opravdu funguje. Má režim, zodpovědnost, což jsem u něj možná ani nečekala. Mína mě zase překvapila akademicky. Nastoupila do náročné internátní školy a my jsme se báli, že to pro ni bude těžké. Ale ona se do toho opřela, pracovala na sobě a dokázala to. A Aiden – tomu je čtrnáct a zvládá život v Madridu, školu i basket v cizím jazyce. Vstává brzy, má dva tréninky denně, víkendy zápasy. Je to náročné, ale on to nevzdává. Jsou silnější, než jsem si myslela. 

Řešila jste u Tobiase to, že vystudoval archeologii, ale dnes se věnuje realitám? 

Ano, řešila. Ale postupně jsem pochopila, že to dává smysl. On sám říká, že se k archeologii může jednou vrátit. Na dovolené v Egyptě se ukázalo, jak ho to formovalo – hieroglyfy četl skoro líp než průvodce. Covid mu ale změnil plány. Přišel o Egypt, o Paříž, o kus studentského života. Myslím, že ho to ovlivnilo víc, než si tehdy dokázal připustit.

Jak byste popsala povahy svých dětí? 

Každé je úplně jiné. Tobias je introvert, citlivý a inteligentní. Nemluví moc, ale když něco řekne, má to váhu. A hlavně – umí poslouchat. Mína je energie a temperament. Přijde do místnosti a okamžitě ji zaplní. Je společenská, rychle se přizpůsobí, má v sobě divokost a svobodu. Doma po ní chybí smích, spontánnost a radost. A Aiden je náš malý filozof. Hloubavý, laskavý, ale zároveň nečekaně odolný. 

Když je posloucháte, máte pocit, že patří do jiného světa? 

Ano – a přitom v nich vidím kus sebe, kus jejich tatínka, někdy dědečka nebo babičku. Krev se nezapře. Každý z nich si ale hledá vlastní cestu a vlastní jazyk. 

Tobias mluví o fascinaci Amerikou, Mína říká, že ji neláká. Čím si to vysvětlujete? 

Je to hodně o povaze. Tobias sleduje politiku, geopolitiku, svět v souvislostech. Zajímá ho kontext, různé úhly pohledu. Často mě vytahuje z mojí vlastní bubliny a nutí mě přemýšlet jinak. Amerika ho láká hlavně kvůli vzdělání a možnostem. Mína to má jinak. Jde víc srdcem, řeší emoce, vztahy, atmosféru. Není to o tom, co je správně nebo špatně – jen jsou každý úplně jiný.

Měnilo se u každého dítěte vaše rodičovství? 

Hodně. Každé dítě je jiné a zároveň se měnila doba. U prvního jste přísnější, opatrnější. Postupně se učíte víc důvěřovat. A pak přišly technologie. Tobias dostal telefon až jako teenager, Aiden mnohem dřív – hlavně kvůli sportu. Děti dnes vstřebávají informace úplně jinak než my a rodičovství se tomu muselo přizpůsobit. 

Jak se u vás doma mluví o úspěchu? 

Pro mě je úspěch hlavně o vztazích. O vztahu k sobě, k lidem kolem sebe, k přírodě. Když má člověk dobré vztahy, má podle mě všechno. Izolace je to nejhorší, co se může stát – to je pro mě skutečný neúspěch.

...