Lena Dunham: „Možná se ve všem mýlím"

Jak mám vůbec dělat rozhovor s Lenou Dunham po přečtení jejích nových memoárů Famesick? Tato spalující obžaloba „úspěchu“ a škod, které jí způsobil, ukazuje, co se stane, když smícháte zranitelnost, slávu a ambice do toxického koktejlu a naservírujete ho ledově vychlazený mimořádně talentované ženě na prahu dospělosti. Vypije ho, objedná si další a pak ještě jeden – na afterparty, která skončí teprve ve chvíli, kdy dopadne na úplné dno, rozsvítí se stropní světla a ona si konečně uvědomí, že je čas jít domů.

To, že po ní teď chci, aby znovu strhávala náplasti ze starých ran, abych mohla její poslední dvě dekády života zabalit do článku s úderným titulkem, je svým způsobem součást problému. Herečka, scenáristka a režisérka v průběhu let utrpěla takové zásahy do psychického i fyzického zdraví, že dnes žije, jak sama říká, „prakticky v neustálé bolesti“.

Trpí Ehlers-Danlosovým syndromem (EDS), onemocněním pojivové tkáně, a kvůli endometrióze podstoupila hysterektomii. Tyto zdravotní problémy by ji ovlivňovaly bez ohledu na okolnosti. Obrovský úspěch seriálu Girls a životní styl, který s ním přišel – vyhoření, závislost na lécích na předpis, problematické sexuální zkušenosti i každodenní útoky na její osobnost, morálku a životní rozhodnutí –, však bezpochyby její příznaky ještě zhoršily.

Přesto se rozhodla tento rozhovor poskytnout a napsat brutálně upřímnou zpověď o životě pod drobnohledem veřejnosti, čímž se do něj dobrovolně vrací, i když… nemusela.

„Napsala jsem knihu o tom, jak naslouchat vlastním potřebám a instinktům, a ne se stát služebníkem nějaké obří mašinerie, která vás nakonec pohltí,“ říká mi přes Zoom ze svého bytu v New Yorku. Sedí na posteli, na sobě má růžově pruhovanou košili přes zářivě růžové tričko a působí uvolněně, nikoli jako někdo, kdo prochází rekonvalescencí. „A přesto všechny ty zkušenosti nedokázaly potlačit mou lásku k tomu, co dělám – k vyprávění příběhů,“ pokračuje.

Právě tento rozpor, ambice versus pud sebezáchovy, tvoří hlavní osu knihy Famesick. Memoáry se vracejí k podivné gravitaci úspěchu: k tomu, jak vás táhne ven do světa, zatímco každý instinkt vám našeptává, abyste se stáhli do ústraní. Dunham dnes žije se svým manželem, hudebníkem Luisem Felberem, a jejich zvířaty – králíky, psem a prasátky – střídavě v Londýně a v americkém Connecticutu.

Je to mnohem klidnější existence než ta, kterou vedla po roce 2012, kdy Girls doslova explodovaly do světa popkultury. Tehdy působila téměř myticky: zázračné dítě, které ve svých pětadvaceti letech napsalo, režírovalo a hrálo hlavní roli ve vlastním seriálu HBO. Pro jedny byla hlasem generace, pro druhé jejím problémem.

„Součástí dospívání a stárnutí pro mě bylo uvědomění, že jsem naprosto otevřená možnosti, že se ve všem mýlím,“ směje se. A i kdyby to byla pravda (což si nemyslím), její memoáry jsou strhující.

Zvlášť pro nás, kteří jsme vyrůstali společně s ní a hltali vše, co vytvořila – od Girls přes newsletter Lenny Letter, sbírku esejů, filmy až po novější projekty jako Too Much nebo Industry. A samozřejmě už netrpělivě čekáme na její nový film Good Sex, romantickou komedii s Natalií Portman, kterou letos uvede Netflix.

Famesick mezitím nabízí vše, co od dobrých memoárů celebrity čekáte – drby, lesk, zákulisní historky. Zároveň ale obsahuje emocionální autenticitu, kterou v ghostwriterských autobiografiích A-list hvězd jen stěží najdete. Dunham se stejně otevřeně věnuje studu a lítosti jako radosti z toho, že byla svého času, jak sama píše, „tou dívkou, která získala to, po čem toužila“. Od knihy jsem se nedokázala odtrhnout.

Když se ohlíží za svými ranými dvacátými lety, kdy byla chaotickou mileniálkou s oním Midadovým dotekem, projevuje vůči svému mladšímu já nečekanou něhu. „Přála bych si, abych ve dvaceti, když jsem se dívala do zrcadla a říkala si: ‚Jsi tlustá,‘ věděla, jaký dar je žít v těle, které funguje.“

Dnes také chápe, co tím její otec myslel, když jí kdysi říkal: „Nikomu by nemělo být dovoleno vysílat vlastní seriál před třicítkou.” Tehdy jí to připadalo absurdní. Dnes si myslí, že měl pravdu.

Její vztah s otcem je v knize vykreslen mimořádně citlivě. Stojí při ní během všech bouří – zdravotních krizí i mediálních skandálů. Když si přečetl devátou kapitolu, v níž Dunham detailně popisuje svou hysterektomii a období, kdy se po operaci odcizila vlastnímu tělu a chovala se sexuálně riskantním způsobem, poznamenal: „Vím, že pro některé lidi to bude znamenat opravdu hodně. A jiní si zase řeknou: ‚Proč už ta holka konečně nezmlkne?‘“

Dunham přiznává, že při psaní často trpí tím, čemu říká „nezbytná amnézie“ – přesvědčením, že její práci nikdy nikdo neuvidí. „Díky tomu mohu ke každému projektu přistoupit přesně tak, jak vyžaduje. Ale jakmile se blíží chvíle vydání, říkám si: Proč jsem to sakra udělala?“

Když se jí ptám, proč vlastně Famesick napsala, odpovídá bez zaváhání: „Bylo by velmi jednoduché dát rozhovor a říct: Jsem vdaná, bude mi čtyřicet a život je krásný. To byla jen jedna etapa a máme ji za sebou. Přesně to od lidí celebrity kultura očekává – aby své zkušenosti zjednodušili a uhladili.“

Pokračuje: „Žena po rozvodu dostane otázku: Jak se máte? A odpoví: ‚Hodně jsem se o sobě naučila a nikdy jsem se neměla raději.‘ To je titulek. Hotovo.“

Ptám se jí, zda tedy napsání této knihy není ultimátní převzetí kontroly nad vlastním příběhem. „Během Girls to bylo složité, protože jsem neustále potřebovala palivo pro příběh. Každý malý kousek mého skutečného života šel okamžitě ven do světa.“

Dnes už je opatrnější. „Měla jsem čas přemýšlet o tom, co by vůbec mělo být zveřejněno. Kniha prošla mnoha verzemi, vzteklejšími, obrannějšími. Nakonec jsem došla k tomu, že tam patří jen věci, které přímo ovlivnily mé chování, rozhodnutí a další život.“

Rozsvítí lampu vedle postele. „Dnes holky na internetu říkají, že něco dělají kvůli příběhu. A ve dvaceti jsem skutečně spoustu věcí dělala kvůli své story. Měla jsem pocit, že všechno je materiál a jednou se to bude hodit. A kvůli tomu jsem se dostala do dost destruktivních situací.“