Pan herec

Přestože patří k nejuznávanějším českým hercům, první výraznou filmovou roli dostal až v pětatřiceti letech, kdy začal na stříbrné plátno pomalu rezignovat. Počátek milénia mu ale nadělil roli doktora Ondřeje v Samotářích Davida Ondříčka. A národ se nadchl. Následovaly Četnické humoresky, Jedna ruka netleská, Příběhy obyčejného šílenství,Karamazovi, Anděl Páně nebo Šarlatán, životopisné drama o léčiteli Janu Mikoláškovi režisérky Agnieszky Holland. Dnes je držitelem sedmi Českých lvů – pět z nich je za Nejlepšího herce v hlavní roli – a kráčí ve šlépějích své herecké rodiny.

V mládí nejraději ze všeho sportoval a fotbal a basketbal zůstávají tím, u čeho si nejlépe čistí hlavu. Na koš hází i se svými syny, má jich víc než pohádkový počet – čtyři. A aktivní je také ve společnosti, je dlouholetým patronem Klubu nemocných cystickou fibrózou, který pomáhá takzvaným „slaným dětem“, lidem s nevyléčitelnou nemocí, která postihuje převážně dýchací ústrojí. Jejich pot je výrazně slanější a jejich život výrazně složitější.

Ivan Trojan je také součástí fenoménu Dejvického divadla, kulturní instituce, která je v Česku tak populární, že na lístky na představení stojí dlouhatánské fronty diváci všech generací. O čem herec sní, dumá, filozofuje, když má čas? A jaké divadelní a filmové projekty ho čekají?

Rozhovor s Ivanem Trojanem

Ivane, chodíte do kina?

Musím se přiznat, že jsem bohužel dost filmový ignorant. Nemám tolik času, takže chodím strašně málo. Ale mrzí mě to.

Přestože jste jeden z nejúspěšnějších českých herců, zvažoval jste kdysi i sportovní kariéru. Jsou v něčem sport a herectví podobné?

Určitě. Musíte podat nějaký výkon a na ten výkon musíte být připravený. Já vždy tíhl ke kolektivním sportům a kolektiv je důležitý především u divadla , ale i u filmu, kde jste součástí nějakého projektu, je tam štáb, kolegové, režisér a musíte se všemi nějak vyjít. Musíte se shodnout na tom, co chcete, proč to chcete, jakým způsobem na to půjdete, co je vaším cílem. Jste závislí na ostatních, to je jeden za všechny a všichni za jednoho. A pak taky sport i divadlo a film se dělají pro diváky. Sdílíte svůj výkon s publikem. To to je taky důležité.

Je sport stále důležitou součástí vašeho života?

Sportuju úměrně času a věku, ale s basketbalovým týmem, kde se s některými lidmi znám třicet, možná čtyřicet let, se jednou týdně scházíme a zahrajeme si. Pak také z lidí kolem kumštu, divadelníků, filmařů, výtvarníků, vznikl fotbalový tým Real Top Praha, skrze který přispíváme na charitu. Tím jsem se trošku vrátil i k fotbalu, který jsem jako dítě hrál pořád.

Nakonec jste ale přece jen zvolil divadlo. Loni oslavilo Dejvické divadlo třicet let od otevření. Vy sám jste na jeho prknech od roku 1997. Asi žádná jiná česká scéna nedisponuje v současnosti tolika známým hereckými jmény. Vy, Martin Myšička, Martha Issová, Miroslav Krobot, Klára Melíšková, Hynek Čermák a mnoho dalších… Diváci mají od vašich představení vždy vysoká očekávání, jak ale můžete po tolika letech pořád držet laťku – nebo ji dokonce i překonat?

Přednostně bych řekl, že průměrná doba existence takového tělesa, jako je generační divadlo, které máme my, je sedm let. A my jsme spolu pětadvacet let, protože těch pět let předtím tady byla parta kolem Honzy Borny a ti pak šli do Divadla v Dlouhé. To je takový unikát, že jsme to vydrželi. Dnes už máme samozřejmě i herce mladší generace, lidé přicházeli, odcházeli. Za posledních deset let se stala spousta věcí, to nejpodstatnější a nejdůležitější bylo, že odešel umělecký šéf divadla Mirek Krobot a my jsme museli hledat nejen toho, kdo to vezme po něm, ale i jestli máme něco změnit – a co? Museli jsme se také znova sami sebe ptát, jestli chceme ještě dělat divadlo a jestli ho chceme dělat zrovna tady. Takže spousta závažných otázek, spousta rozhodnutí, debat, pochybností, zároveň ale i radosti, třeba když jsme zjistili, že to zvládneme i bez Mirka. Udělali jsme zase celou řadu úspěšných inscenací, za kterými si stojíme. Bylo to náročné období, které ale bylo velmi důležité, abychom se mohli posouvat dál.

A co ta vysoká očekávání diváků? Naplňujete je?

Pokud bych to bral třeba očima kritiků, tak ti už nás víceméně pohřbívali, nebo si to možná přáli. Nicméně letos jsme byli divadlem roku v Cenách divadelní kritiky, máme celkem tři ceny. Tak to asi svědčí o tom, že zas tak moc zlomená ta hůl asi není. Důležité je, jestli nás to pořád baví, ale samozřejmě už jsme zmlsaní. Už jsme toho udělali spoustu a je těžké nás inspirovat a motivovat, aby zase něco vzniklo. Já ale cítím, když hraju, že to sdílení mezi námi a diváky existuje, že je dokonce hmatatelné. Ačkoli často mluvíme o vážných věcech, to, co nás spojuje, je smysl pro humor, který je někdy na hraně toho, jestli to už není příliš osobní. Umíme být velmi drsní i mezi sebou a ustát to. Nebereme se až tak vážně.

Koho na české herecké scéně respektujete?

Třeba herce, kteří jsou na oblasti, kde mají malé možnosti si vydělat mimo divadlo a musejí za ten mizerný divadelní plat hrát a ještě jezdit po širokém okolí na zájezdy. Oni musejí těch inscenací za rok nazkoušet daleko víc než my tady v Praze, protože mají třeba jen deset repríz a už musejí nalákat na něco nového. A třeba já vím, že až po desáté repríze začínám teprve opravdově vnímat to, co jsme vytvořili, a začínám v tom být svobodnější. Vy jste to možná myslela jinak, ale oni mají můj obrovský respekt.

Zdroj: Autorský článek