Milostný příběh jsme téměř úplně nechali splynout s životním, jak poukazuje psychoterapeutka Esther Perel. Partner má ideálně pokrývat 99 % našich potřeb. Od nás za to výměnou dostane exkluzivitu nejen na tělesné projevy lásky, ale také na ty romantické. Mnoho už bylo napsáno o tom, že jeden člověk nemůže na svých bedrech unést všechna naše přání a potřeby a že mnohem přirozenější je jejich diverzifikace na víc různých lidí od přátel po kolegy, rodinu i povrchní známé. Zapomíná se však na druhou stranu této rovnice. Nejde totiž jen o to, že splynutím milostného příběhu s životním nepřiměřeně nakládáme partnerovi. Zároveň tím přece ochuzujeme své ostatní blízké o všechny projevy, které máme podvědomě rezervované jen pro milostné vztahy. Copak si i jiní lidé v našem životě nezaslouží ty něžné okamžiky naší přízně, které bychom nazvali romantické?
Oslava každodennosti
Otázka, co je romantika, zní na první poslech možná povrchně a nezajímavě. Zkuste si ale představit, že máte mimozemšťanovi vysvětlit, proč nám lidem něco připadá romantické, zatímco něco jiného nás nijak nerozechvívá, a zjistíte, že to tak samozřejmé není. Možná stojí za to, nahlédnout na chvilku do historie pojmu romantika. Přestože dnes vnímáme jako vrcholně romantické už postoje středověkého rytíře k jeho vyvolené dvorní paní, oficiálně hovoříme o vzniku romantického hnutí v souvislosti se skupinou filosofů a literátů, jež se koncentrovala na přelomu 18. a 19. století v německém městě Jena, odkud se hnutí rozšířilo do kontinentální Evropy. Tehdy Friedrich Schelling formuloval idey jako „mysl je neviditelná příroda, zatímco příroda je viditelná mysl“ a Novalis svou poezií pozvedával běžnost do nových výšin a dával jí hlubší smysl. Ve zkratce lze říct, že jednou z velkých romantických myšlenek bylo: „Příroda je úžasná!“
Dnes nám možná připadá skoro směšné vyslovovat to nahlas, protože na tom přece není nic převratného. To, že je příroda úžasná, ví každé malé dítě – ale jen málokterý dospělý ví, že za rozšířenost a samozřejmost takového vztahu k přírodě vděčíme právě raným romantikům. To oni nás totiž naučili přistupovat k obyčejnosti s pocitem, že je zázračná. To oni nás pobídli k oslavě každodenních drobností. A právě téhle romantiky jsme dodnes dědici. Romantické je to, kdy je v obyčejnosti odhalená magie, ve všednosti zdůrazněná krása, v normálnosti zjevené mystérium. Kdy se něco, co nám do té doby připadalo jako nenápadné a samozřejmé, ukáže jako velkolepé a obdivuhodné. Možná proto nám nepřipadá tak romantické, když muž své ženě koupí tu nejdražší jachtu, zato vzdycháme dojetím, když ji po ní pojmenuje. Možná proto můžeme cítit závist, ale ne pohnutí, když jí koupí prsten s tím největším diamantem, zato vydáme toužebné ách, když ji o ruku požádá na vrcholku hory, kde se kdysi poprvé políbili.
Zničili romantici vztahy?
Podle filosofa Alaina de Bottona jsme v milostných vztazích romantičtí až příliš. Ba dokonce tvrdí, že romantici možná rozproudili naši schopnost milovat hodně, ale zničili naši schopnost milovat správně. Odhlédněme teď od toho, že de Bottonovo pojetí romantiků z 18. století je trochu zkratkovité. Má tendenci je popisovat jako nepracující zevlouny, kteří si ideální život představovali strávený vysedáváním v jarní přírodě a zasněným hleděním do očí své vyvolené spřízněné duši za hlasitého vzdychání. Představitelé romantismu ale nebyli žádní lenoši a rozhodně to nebyli žádní monogamní uvzdychánci (stačí se podívat na životopis tehdejší femme fatale a múzy romantických literátů a filosofů Caroline Schelling, bývalé Michaelis, bývalé Böhmer, bývalé Schlegel, a už jen ze sbírky příjmení, které za svůj relativně krátký život vyvdala, vám bude jasné, že na tehdejší dobu to rozhodně nebyla žádná vzorná panenka, co čeká, až ji najdou v koutě). Generace romantiků se ocitla ve světě, v němž Bůh najednou neměl hlavní význam a přestal být zdrojem smysluplnosti. Romantická mysl na tuto šokující ztrátu přirozeně reagovala tím, že se smysl a přesah pokusila najít jinde – v přírodě a každodennosti. Alain de Botton ve své kritice romantismu naráží na podobný problém jako Esther Perel: milostný vztah, který nepokrývá úplně všechny naše potřeby od tělesných po poetické, považujeme za prohru. Možná však není zádrhel v tom, že ke vztahům máme tendenci přistupovat s romantickými ideály, ale spíš v tom, že romantické ideály projektujeme jen na jediný vztah. Ten milostný. Není ale škoda s romantickými projevy šetřit nebo si je schovávat jen pro jednoho partnera?
Chcete si přečíst celý článek? V plném znění jej najdete v tištěném vydání červnové ELLE. Svůj výtisk si můžete objednat až do své schránky za speciální cenu a poštovným zdarma na tomto odkaze.
Zdroj: Autorský článek
