Součástí vývoje každého z nás je od útlého věku tvorba osobnosti a identity. Někteří připisují lví podíl na takovém procesu především rodičům, kamarádům a později také institucím v podobě školek a škol. Kdyby však tímto výčet skončil, nezachytil by skutečnou realitu v celém jejím rozsahu.
Na to, čím se dítě stane, jaké bude mít životní hodnoty, sny i jaký si vytvoří vztah samo se sebou, mají nesporný vliv i masová média a kultura jako taková. Skrze filmy, hudbu nebo seriály k dítěti dennodenně proudí nespočet informací a zpráv, jež se na první pohled mohou zdát jako bezvýznamné. V konečném důsledku ale mohou mít výrazný podíl na utváření osobnosti jedince. Jak je to však s vnímáním těchto vzorů a idolů? Změnilo se něco v průběhu let? A jak pohlížejí s odstupem času na své dětské idoly dnešní mileniálové?
Zas ty stereotypy
„Mužské postavy – ať už ty kreslené, nebo hrané – převažují nad ženskými hrdinkami jak v televizi, tak ve filmu,“ napsala před několika lety ve své studii psycholožka Kristine J. Anderson. Přiznala, že i přes postupné změny ve smýšlení nadále ve spoustě snímků přetrvává genderová stereotypizace i rozdělování mužských a ženských rysů. „Muži jsou oproti ženám většinou zobrazováni jako nezávislí, asertivní, atletičtí, důležití, atraktivní, technicky zdatní a zodpovědní. Projevují lépe důmyslnost, zlost, jsou vůdčí, nebojácní, agresivní, rádi se vychloubají, přerušují ostatní, a dokonce se i více smějí,“ dodává Anderson.
Podle psycholožky je přitom s postupem času znát, jak se ženské postavy a osobnosti dostávají v kultuře ze spárů zažitých pořádků. A to i přesto, že jejich zastoupení v hlavních rolích nebo klíčových postavách zůstává minoritní. Oproti tomu mužské postavy jsou zaškatulkované do své genderové přihrádky více než kdy předtím. Ve většině rolí vůdčích osobností a silných postav stále potkáte muže, konstatuje Anderson. „A takové genderově stereotypní vyobrazení hodně omezuje nabídku vzorů a idolů, z nichž si děti mohou vybírat a ke komu mohou vzhlížet.“
Hodní a zlí
Podobný případ se týká i zobrazování dobra a zla. Henry Giroux ve své studii zkoumal vyobrazení postav v klasických Disneyho pohádkách, jako jsou Aladin nebo Pocahontas, jejichž příběhy dodnes patří mezi základní dětskou filmografii. Hrdina Aladin má světlou pleť, evropské rysy a v originále nemluví s žádným přízvukem. Všichni záporáci jsou na druhou stranu vyobrazeni jako blízkovýchodní karikatury s výraznými nosy, přehnanými gesty, jež mluví se silným přízvukem. To samé se týká disneyovské indiánské princezny, jejímž nejvýraznějším rysem je kromě tmavé pleti téměř nereálná postava ve tvaru přesýpacích hodin à la Barbie. Což potvrzuje, jak silný důraz je kladen na ženské tělo a jeho proporce.
Co z toho vyplývá? Ti, kteří se nějak odlišují, vybočují ať už vzhledově, nebo nějakým jiným rysem, jsou často stavěni do role zlých, podlých a nevypočitatelných. U žen pak vítězí vzhled. Protagonistky se nemusejí ani tolik projevovat slovně či svými činy, většinou ovšem disponují útlým pasem, nadýchanými kadeřemi a ideálně i dlouhýma nohama. Takový nepsaný vzorec hodnot si pak dívky v sobě zakódují a podvědomě se jím mohou řídit i v dospělosti. Mnohé pak setrvávají v domnění, že pro dosažení štěstí a získání toho pravého prince musejí být krásné, štíhlé a disponovat určitými vlastnostmi. A vlastně, že i nějakého prince vůbec potřebují.
Tyto „zastaralé“ prvky z klasických pohádek jde jen těžko vymýtit. Jako jedna z mála možností se nabízí alespoň současná obliba remaků slavných snímků studia Disney, která postupně klade důraz na jiné, méně stereotypní a neokoukané složky osobnosti protagonistů. Zároveň se objevuje i spousta nových příběhů, jež se právě těmto stereotypům snaží ubránit a malým divákům nabídnout pestřejší pohled na svět a jeho obyvatele.
Do popředí se proto dostávají hrdinky z různých koutů světa, s nimiž se mohou identifikovat dívky z mnohem pestřejšího spektra národností, vyznání i barvy pleti než dosud. Postavy navíc disponují zajímavými zálibami a snaží se pomocí svých schopností bojovat proti černobílému světu, kterému doteď vládli muži. Hlavní poslání těchto příběhů poté zní, že si každá může jít za svými sny, překonat jakékoli nástrahy a být tím, kým ve skutečnosti je. Nabízí se ovšem otázka: jde o přirozený vývoj v myšlení tvůrců, kteří boří přežité společenské normy, nebo pouze o oportunistickou reakci na současné trendy?
