Ženy, bez kterých by se zastavil svět. Neviditelné osudy služek

Jak vznikl nápad na knihu Služky pro všechno?

Psala jsem biografii jedné polské básnířky, která žila v meziválečném období, a zjistila jsem, že důležitou osobou v jejím životě byla služka, se kterou měla velmi blízký vztah. Zachovaly se dopisy, které si psaly, a právě ty jejich vztah krásně odrážejí. Uvědomila jsem si, že o služkách vůbec nic nevím. Přitom z filmů, četby i krásné literatury víme, že byly běžnou součástí tehdejší společnosti a hrály důležitou roli – vedly domácnosti měšťanů, inteligence i střední třídy. Paměť historie na ně ale téměř úplně zapomněla. Zjistila jsem, že o nich neexistuje prakticky žádná literatura a tehdy jsem se rozhodla, že se pokusím napsat knihu sama.

Proč toho podle vás o životě vlastních prababiček víme tak málo?

Veřejný diskurz většinou hovoří o velkých činech a významných událostech. Když se podíváme na školní dějepis, najdeme tam především vojenské konflikty a politické převraty, v nichž hlavní roli hráli muži. Žen je v učebnicích obecně velmi málo. Souvisí to i s tím, že ve 20. století ženy většinou vedly domácnost a jejich práce nebyla považována za něco natolik významného, aby si zasloužila větší pozornost. Ale pro mě je právě každodennost velmi důležitá. Začínáme věnovat větší pozornost vlastní identitě, vědomě přemýšlíme o svém původu, včetně toho sociálního, a snažíme se pochopit, jak nás minulost formovala a kým dnes jsme jako společnost.

Měla jste během rešerší pocit, že konkrétní detaily každodennosti dokážou minulost oživit víc než nějaké velké dějiny?

Ano, protože jde o náš skutečný život, ne o něco výjimečného nebo svátečního. Paradoxně o každodennosti ale víme velmi málo právě proto, že je nám tak blízká a samozřejmá. Když jsem na knize pracovala, překvapovalo mě například, že v historických muzeích, měšťanských domech nebo na zámcích často vůbec nebyly zachyceny prostory, kde bydlelo služebnictvo. Dnes se to naštěstí mění a já z toho mám radost. V muzeích se stále častěji objevují expozice věnované práci služebnictva a obecně životu pracujících vrstev. Instituce, které vyprávějí historii a spoluutvářejí společenskou paměť, se tomuto tématu začínají věnovat mnohem více. A myslím, že to má vliv i na lidi samotné, kteří už se tolik nebojí mluvit o tom, že jejich babička nebo prababička byla služebnou. Před několika dny jsem byla ve středním Polsku, kde moje kniha posloužila jako inspirace pro divadelní hru o životě služek. V okolí je nádherný zámek postavený podle vzoru francouzských zámků na Loiře, ale místní se tentokrát rozhodli vyprávět příběh lidí, kteří v jeho stínu pracovali. Hru vytvořili na základě dokumentů a vzpomínek a hrají v ní sami obyvatelé vesnice. Ztvárňují osudy svých vlastních předků – pradlen, uklízeček nebo pokojských. Dlouho jsme tyto příběhy v kolektivní paměti neměli, protože byly upozaděné a lidé se za ně často styděli. Proto se je snažili zapomenout nebo vytěsnit. Teprve dnes se k nim vracíme a začínáme je vnímat jako důležitou součást našich dějin.

Pro mě bylo fascinující kolik dobových dokumentů jste dohledala. Jak vypadal váš pracovní proces během přípravy knihy?

Byl velmi náročný, protože pramenů existuje jen málo. Nejprve jsem na sociálních sítích zveřejnila výzvu, že hledám vzpomínky a materiály týkající se služek. Ukázalo se ale, že mnoho rodin o této části své historie téměř nic neví. Babičky o své službě často nemluvily, protože to nepovažovaly za něco, čím by se mohly chlubit. Důležitým zdrojem se proto staly deníky, memoáry a korespondence spisovatelů nebo dalších osobností z měšťanského prostředí. Služky v nich často vystupují jen v pozadí, ale je zřejmé, že hrály v chodu domácnosti i rodinných vztazích významnou roli. Stačí si vzpomenout například na služebné v textech Franze Kafky. Velké množství informací jsem našla také v dobovém tisku. Časopisy určené měšťanským ženám často řešily vztah mezi paní domu a služkou. Je z nich patrné, že mezi oběma stranami existovalo určité napětí. Zaměstnavatelky očekávaly co nejvíce práce, zatímco služky ve 20. a 30. letech začínaly častěji hájit své zájmy a požadovat lepší podmínky. V těchto textech už lze pozorovat zárodky třídního konfliktu, který nebyl typický jen pro Polsko, ale objevoval se i v českých zemích a jinde v Evropě. Při výzkumu mě také zaujalo, jak velkou roli hrála míra industrializace jednotlivých zemí. V průmyslovějších regionech měly dívky z venkova více možností – mohly nastoupit například do továren. Tam, kde podobné příležitosti chyběly, byly na službu odkázané mnohem více, a tím pádem byly i zranitelnější vůči špatnému zacházení nebo nízkým mzdám. Zapůsobilo na mě také to, jak se některé ženy z vyšších vrstev dívaly na dívky z venkova. Často je považovaly za méně kulturní nebo méně civilizované. Když si uvědomíme, že mluvíme o generaci našich babiček a prababiček, působí to dnes až překvapivě. Přesto byly tehdejší sociální rozdíly skutečně velmi výrazné.

Když člověk čte vaši knihu, uvědomí si, jak často o životě žen rozhodovala náhoda – tedy to, do jaké rodiny se narodily. Zároveň jsem si uvědomovala, nakolik je neviditelná práce žen v domácnosti stále považována za samozřejmost. Jak moc se podle vás situace změnila?

Mění se to, ale pomalu. Vidím, že muži z mladší generace jsou do chodu domácnosti zapojeni mnohem více než jejich otcové. Jedna novinářka v Polsku, která je zhruba v mém věku, mi vyprávěla, že její tatínek doma pomáhal. A už samotné slovo „pomáhal“ je zajímavé. Neříkalo se, že uklízí nebo se stará o domácnost stejně jako jeho žena, ale že jí pomáhá. Dnes už si myslím, že většina mužů nemá problém umýt okna a nepovažuje to za ostudu. Přesto mě překvapilo, když jsem viděla průzkumy ukazující, že praní nebo některé další domácí práce stále z velké většiny vykonávají ženy. Je pravda, že část mužů těmto změnám stále klade odpor, zejména v konzervativnějších kruzích. Když o těchto tématech mluvíte, často se setkáte s tím, že slovo feministka je používáno jako nadávka. Někteří lidé mají pocit, že přicházejí o určitá privilegia, a proto se změnám brání. Zajímavé ale je, že odpovědnost se často znovu přenáší na ženy. Slýcháme například, že za situaci mohou matky, protože špatně vychovávají své syny. Nakonec se tak vina opět vrací k ženám.

Čím vás to téma při rešerších nejvíce překvapilo? Nebo co vás nejvíce zasáhlo?

Nejvíc mě zasáhly vztahy, které si některé služky dokázaly se svými zaměstnavateli vytvořit. Opravdu se to stávalo a důkazem jsou například příběhy z období druhé světové války. Mnohé služky, které pracovaly v židovských rodinách, odešly se svými zaměstnavateli do ghetta, přestože nemusely. A některé z nich pak za velmi dramatických okolností zachraňovaly jejich děti. To svědčí o mimořádně silném vztahu, který často přerostl v hlubokou náklonnost až lásku. Ty ženy do ghetta jít nemusely. Přesto se rozhodly zůstat. Musíme si navíc uvědomit, že mnohé služky neměly vlastní rodinu. Neměly příležitost mít děti ani založit domácnost, protože celý život pracovaly ve službě. Když zestárly, často končily ve starobincích, protože se neměly kam vrátit. O to silnější bývala jejich vazba na rodinu, u které sloužily. Existují svědectví o rodinách, které se o své služky skutečně staraly. Pomohly jim získat vzdělání, lépe se oblékat, najít lepší práci a vymanit se z chudoby, před kterou tyto dívky často do služby utíkaly. Pro mě je silným symbolem například situace, kdy je služka po smrti pohřbena ve stejném hrobě jako celá rodina. Zároveň si ale myslím, že podobných příběhů nebyla většina. Nemáme dostatek pramenů, abychom to mohli přesně doložit, ale z toho, co jsem během výzkumu četla, mám pocit, že služek, které se díky službě skutečně dostaly do lepší životní situace, bylo spíše méně.

Z knihy je cítit i velmi silná empatie vůči ženám, o kterých píšete. Bylo pro vás důležité vyzobrazit služebné jako plnohodnotné osobnosti?

Ano, myslím, že jste to pojmenovala velmi přesně. Bylo pro mě důležité pokusit se do těch žen vcítit. O služkách se totiž většinou vyprávělo z perspektivy vyšších vrstev. Právě příslušníci vyšších tříd po sobě zanechali deníky, paměti nebo korespondenci, zatímco po samotných služkách často nezůstalo téměř nic. Jejich hlas v historických pramenech většinou chybí. Proto pro mě byly tak cenné rozhovory s lidmi a rodinné vzpomínky. Právě v nich se objevovaly drobné detaily, které často vypovídaly o skutečné povaze těchto vztahů mnohem víc než velké příběhy. Silný dojem na mě udělala také moje oblíbená spisovatelka Maria Dąbrowská, která ve svých denících často psala o služebných. Dlouho jsem si myslela, že její služka bydlela v kuchyni jen proto, že rodina neměla dost místa. Když jsem však navštívila její byt, který je dnes muzeem, zjistila jsem, že byl ve skutečnosti velmi prostorný. Bylo pro mě trochu bolestné uvědomit si, že i člověk s tak pokrokovými názory považoval podobné uspořádání za normální. V jejích zápiscích se objevuje ještě jeden zajímavý moment. Po válce, když se společenské poměry začaly měnit, nabízela své služce, aby se koupala v čisté vodě. Ta to ale odmítala se slovy, že je zvyklá koupat se po své paní. Právě to ukazuje, jak hluboko byla zakořeněná tehdejší hierarchie. Nejdříve se koupal muž, potom žena, potom děti a nakonec služka. To bylo taky velmi důležité zjištění. Nejen to, jak se na služky dívali ostatní, ale také to, jak samy vnímaly sebe. Mnohé z nich byly celý život vedeny k tomu, aby přijímaly, že jim připadne to poslední a nejméně důležité místo. A právě proto jsem je chtěla ukázat jako skutečné osobnosti – se svými příběhy, vztahy, důstojností i vlastní perspektivou, ne jen jako oběti systému.

Vaše kniha sklidila velký úspěch a rozpoutala v Polsku celospolečenskou debatu. Proč myslíte, že to téma tolik rezonuje?

Myslím, že ženy dnes hledají informace o vlastní minulosti, snaží se pochopit, odkud pochází jejich síla, identita nebo zkušenost. Je tu určitý hlad po příbězích, které byly dlouho opomíjené. Dříve se jim příliš prostoru nedávalo, a právě proto dnes vzniká potřeba tyto mezery doplnit. První důvod úspěchu knihy tedy podle mě spočívá v tom, že téma ženské historie a ženských zkušeností je stále důležitější a čím dál více se o něm mluví. Druhý důvod je poměrně jednoduchý: ženy také mnohem více čtou a hledají knihy, které jim pomáhají lépe porozumět vlastní původ. A třetí důvod souvisí s tím, jak se dnes proměňuje společnost. Mám pocit, že se stále více rozdělujeme a že se sociální rozdíly znovu prohlubují. To, co bylo v období komunismu do určité míry potlačené nebo překryté, se znovu stává viditelným. Myslím si, že mnoho současných společenských konfliktů vychází právě ze sociálních nerovností. Proto podle mě kniha není jen o minulosti. Je také o současnosti. Ukazuje, že některé mechanismy v různých podobách přetrvávají dodnes.

Změnil se nějak váš vlastní pohled na komfort, domácí práce a veškeré výkony, které společnost považuje za „ženské“?

Určitě ano. Především doufám, že dokážu citlivěji vnímat situace, ve kterých se dnes ženy nacházejí. Z pozice žen, které měly v životě více příležitostí nebo vyrůstaly v lepších podmínkách, je totiž velmi snadné říkat, že všichni máme stejné možnosti. Často si myslíme: když jsem to zvládla já, zvládne to přece každý. Jenže ve skutečnosti každý vychází z jiných podmínek a jiného sociálního prostředí. Práce na této knize mě naučila být opatrnější v hodnocení druhých lidí. Dnes mnohem citlivěji vnímám situaci žen, které se ocitly v těžkých ekonomických nebo rodinných podmínkách a nedokážou se z nich jednoduše vymanit. Chápu, že to často není otázka osobního selhání, ale důsledek okolností, které nemohou samy ovlivnit. Právě proto si myslím, že jedním z nejdůležitějších úkolů dnešního feminismu je solidarita. Měl by především pomáhat ženám, které mají nejméně možností, potřebují podporu a ochranu nebo se ocitly v obtížné situaci ne vlastní vinou. Pokud mě tedy práce na této knize něco naučila, pak je to větší empatii a větší citlivosti vůči životním příběhům druhých žen.

Zdroj: ELLE 07/26