Bridgerton vrcholí. Luke Thompson & Yerin Ha o vnitřním světě postav

Tato série si hodně pohrává s kontrastem mezi fantazií a realitou. Co vás na vyprávění milostného příběhu postaveného na rozdělené identitě nejvíc zaujalo? 

Luke: Část kouzla spočívá v tom, že na rozdíl od mnoha jiných romancí, kde se dva lidé jednoduše potkají a postupně se poznávají v jednom neměnném kontextu, se Benedict a Sophie setkávají v celé řadě velmi odlišných situací. Každá z nich z nich vytahuje jinou stránku jejich osobnosti. Není to tedy jako dva nástroje hrající jednu stálou melodii, ale spíš jako orchestr, který se neustále proměňuje podle prostředí, ve kterém se nachází. Díky tomu je příběh mnohem bohatší. Přestává jít o lineární cestu a víc o propojování jednotlivých bodů – o postupné objevování toho, kým ti lidé jsou napříč různými verzemi sebe samých. 

Ve chvíli, kdy se zdá, že je Benedict připraven zvolit lásku před společenskými očekáváními, požádá Sophie, aby se stala jeho milenkou. Jak jste chtěl, aby diváci tuto volbu chápali, a co vypovídá o Benedictově emocionálním rozpoložení? 

Luke: Nemyslím si, že je mým úkolem nabídnout jednu jednoznačnou interpretaci. Upřímně doufám, že v tom momentu lidé uvidí různé věci. Herectví je nejzajímavější tehdy, když otevírá diskusi, když vyvolává debatu. Někdo si možná řekne: „Vždyť na tom přece není nic špatného.“ Jiní budou naprosto pohoršení. A to se mi líbí. Byl jsem opravdu zvědavý, jaké reakce ten moment u publika vyvolá. 

Myslím, že v té chvíli Benedict upřímně věří, že by to mohlo být řešení. Má pocit, že našel způsob, jak to celé nějak skloubit. Zároveň to ale znamená rozdělit svůj život do přihrádek – říct: „Můžeš existovat v této části mého světa, ale nikde jinde.“ To může působit chladně nebo necitlivě. Zajímavé je, že Benedicta většinou vnímáme jako pohodáře, okouzlujícího člověka, který miluje svobodu. V tomhle okamžiku ale vidíme, že v jádru je stále úzkostný a vystrašený z toho, že by se mohl do někoho skutečně zamilovat – a že se to snaží nějakým způsobem mít pod kontrolou. 

Zdá se, že Sophiinou nejhlubší touhou je být skutečně viděna. Co vám pomohlo tohle ztvárnit?

Yerin: Kniha Julie Quinn mi hodně pomohla pochopit Sophiinu psychiku. Ale kromě toho je touha být viděn něčím velmi univerzálním, lidským. Do Sophie jsem určitě promítla i své vlastní zkušenosti. Vybavuju okamžik u dveří – tam, jako by si Sophie přála, aby ji Benedict našel, aby ji rozpoznal, aniž by musela cokoliv říkat. Jako by to za ni mohl udělat někdo jiný. Opravdu věřím, že s tímhle pocitem se dokáže ztotožnit každý. Jako herečka hledáte průsečíky mezi sebou a postavou – své vlastní nejistoty, své zkušenosti – a postupně je proplétáte dohromady. Neustále hledáte ten střed mezi tím, kým jste vy, a kým je postava.