Travel Diary: 48 hodin v Benátkách

Do Benátek jsem tentokrát přijela jen na 48 hodin. A přesto mám pocit, že jeden jediný den strávený na ostrově San Giorgio Maggiore vydal za mnohem delší cestu. Důvodem byla přehlídka Homo Faber 2026: An Island of Light, oslava současného řemesla, designu a především lidské ruky, která dokáže obyčejný materiál proměnit v něco mimořádného.

Jen pár minut plavby vaporettem od náměstí svatého Marka se ocitnete v úplně jiném světě. Homo Faber se odehrává v historickém areálu Fondazione Giorgio Cini na ostrově San Giorgio Maggiore, v prostorách někdejšího benediktinského kláštera. Monumentální architektura, klášterní nádvoří, zahrady a ticho ostrova vytvářejí působivou kulisu pro více než 700 objektů od více než 500 řemeslníků a umělců ze sedmdesáti zemí světa.

Letošní ročník nese název An Island of Light a jeho uměleckou ředitelkou je britská umělkyně a scénografka Es Devlin. Světlo, voda, zrcadlení, pohyb a samotná architektura se tu stávají součástí expozice. Nejde tak jen o přehlídku krásných předmětů. Celá výstava je vystavěná jako scénografický a téměř meditativní zážitek, který postupně odkrývá vztah mezi materiálem, řemeslem a lidskou rukou.

Strávila jsem zde celý den a stále jsem měla pocit, že je co objevovat. Fascinovaly mě nejen samotné objekty, ale především způsob, jakým je celá výstava kurátorována a promyšlena do posledního detailu. Jednotlivé instalace mají vlastní rytmus a atmosféru, přesto spolu přirozeně komunikují. Člověk chvíli pozoruje detail skla, dřeva nebo kovu, vzápětí ho pohltí světlo, prostor nebo zvuk. V některých okamžicích se areálem nese hudba se sakrálními vokálními motivy, která zážitek z místa ještě umocňuje.

O to větší radost jsem měla, když jsem mezi stovkami mezinárodních jmen objevila také českou stopu. Sklářská výtvarnice Hana Hillerová zde představuje expresivní vázy Riot of Spring, inspirované Stravinského Svěcením jara. Vznikají naléváním proudů žhavé skloviny na foukaný skleněný základ, takže výslednou podobu určuje nejen gesto autorky, ale i samotná povaha materiálu.

Dalším výrazným českým objektem je monumentální dřevěné křeslo Morana od Tadeáše Podrackého. Ručně vyřezávaný objekt ze smrkového dřeva na pomezí nábytku a sochy pracuje s motivy těla, přírody, smrti a znovuzrození. Je to přesně ten typ díla, u kterého na chvíli zapomenete řešit, zda se ještě díváte na design, nebo už na volné umění.

A možná právě v tom spočívá síla Homo Faber. Připomíná, že řemeslo nemusí být nostalgickým návratem k minulosti. Naopak. V rukou současných tvůrců může být experimentální, radikální a překvapivě aktuální.

Příjemně promyšlená jsou i místa, kde se během dne můžete zastavit, dát si něco dobrého a na chvíli si od množství vjemů odpočinout. Nic zde nepůsobí jako dodatek k výstavě, i pauza se stává součástí celého zážitku. Do Benátek jsem přijela na pouhých 48 hodin. Z ostrova San Giorgio Maggiore jsem ale odjížděla s pocitem, že jsem na několik hodin vstoupila do světa, kde se čas měří trochu jinak: trpělivostí, zručností a hodinami práce ukrytými v jediném objektu.

Homo Faber pro mě nebyl jen výstavou. Byl připomínkou toho, jakou sílu má lidská ruka, když dostane čas, materiál a svobodu tvořit. A zážitkem, na který budu ještě dlouho vzpomínat.

Zdroj: Text připravila Klára Tománková