Letní Elle Decoration je tu! O architektuře, která obstojí v čase

Některé domy přežijí díky práci restaurátorů. Jiné díky náhodě. A několik vzácných díky tomu, že v nich lidé jednoduše nikdy nepřestali žít. Když jsem se procházela Medovou vilou v Humpolci (1933–34), uvědomila jsem si, že její největší hodnotou dost možná nebude jen funkcionalistická architektura ani jméno jejího autora, Josefa Gočára. Neberte mě za slovo, oboje je samozřejmě důležité. Skutečné kouzlo stavby ale spočívá v tom, že se tady zastavil čas. Až donedávna v něm žila dcera původního majitele. Pokoje sloužily svému účelu, nábytek zůstával nedotčen a knihy dřímaly v policích. Každodenní život plynul mezi zdmi, zatímco svět okolo zestárl o téměř celé století. Díky unikátní shodě okolností se tady ale podařilo dochovat něco, co bývá v architektuře vzácnou komoditou: autenticitu.

Historici pro podobné případy používají krásný termín: „time capsule houses” – domy jako časové kapsle. Sedí na stavby, které nikdo radikálně nepřestavěl, nemodernizoval ani nepřizpůsobil aktuálním trendům. Jsou to místa, kde minulost nečtete jen z archivních fotografií, ale přímo ze znaků interiéru. V Medově vile z ručně opravených výpletů původních židlí nebo čalounění podomácku vyspravovaného gauče.

Takových domů už bohužel není na světě mnoho. V Los Angeles mezi ně patří slavný Stahl House, jedna z ikon kalifornského modernismu, kterou po desetiletí obývala původní rodina. Ve Vídni podobné překvapení nabídla Villa Beer od Josefa Franka, znovuotevřená s množstvím dochovaných interiérů a vestavěného nábytku. A ve Francii restaurátoři domu E-1027 od Eileen Gray vedli dlouhé debaty o tom, které stopy života zachovat a které vrátit do původní podoby. Ukázalo se totiž, že nejcennější nemusí být dokonalost, ale kontinuita. Je to trochu paradox. Modernismus bývá spojován s budoucností, pokrokem a změnou. Dnes nás ale na těchto domech fascinuje pravý opak. Jejich schopnost uchovat minulost.

V době, kdy jsme si zvykli neustále rekonstruovat, renovovat a vylepšovat, nám tyto časové kapsle připomínají, že ne všechno musí být nové, aby to bylo hodnotné. Některé prostory prostě získávají význam právě tím, že v nich jednotlivé generace zanechávají nenápadné stopy. Ošoupanou hranu stolu. Knihovnu, která se rozrůstala desítky let. Škrábanec na podlaze od autíčka. Snad proto na nás podobná místa působí tak silně. Neobdivujeme jen jejich architekturu. Jsme svědky vzácného okamžiku, kdy se podařilo zachovat nejen dům, ale i jeho paměť včetně všech nedokonalostí. Doufám, že kousek z tohoto kouzla přeskočí i na vás z letního čísla. Ať se vám hezky čte a je vám parťákem na vašich prázdninových dobrodružstvích.