Ben Cristovao a Marcell o svých mužských vzorech, kráse a abstinenci

Thea: Bene, Marcelli, kdy jste si poprvé v životě uvědomili, že jste pěkní kluci?

Ben: To je špatně položená otázka, protože implikuje, že si to o sobě myslím a dává to o mně takový narcistický feel.

Thea: Takže nevnímáš svou krásu? Nedokážeš o sobě říct, že se sám sobě líbíš?

Ben: Podle mě to o tom není. Krása je vždycky otázka na toho druhého člověka. Pro někoho můžu být krásný a někdo jiný mě zase může vnímat jako „panebože, toho vedle sebe nechci“.

Marcell: Jsou dny, kdy se podívám do zrcadla a cítím se dobře. A jsou dny, kdy si říkám: „OK, nějak to se sebou musím zvládnout.“ Hodně to závisí na tom, v jakém je člověk psychickém rozpoložení, ale taky to nemám tak, že bych se na sebe koukal do zrcadla s uspokojením. Možná to tak má Brad Pitt. A u toho to chápu.

Thea: Marcelli, ve své písni Nevim zpíváš o tom, že už máš v nohách 30 let, pytel problémů na zádech – máš pocit, že stárneš?

Marcell: Stoprocentně, ale nevím, jestli je to zase tak špatná věc. Já jsem hrozně dlouho studoval, do 29 let (Marcell je absolvent lékařské fakulty, pozn. red.), ale život po třicítce je super a užívám si ho. Nevnímám to jako hendikep a naopak roky navíc mě baví a pořád mi spousta věcí teprve dochází. Ani se necítím na to, kolik mi je.

Thea: Díky vaší profesi jste neustále pod drobnohledem. V showbusinessu – pojďme si to přiznat – hraje vzhled určitou roli. Vnímáte na sebe nějaký tlak, abyste se o sebe víc starali, abyste nějak vypadali nebo třeba nosili nějaký druh oblečení nebo nastylované vlasy?

Ben: Jsem rád, že už na začátku, když jsem začal dělat hudbu, jsem si nevybral žádný specifický žánr ani styl oblékání, který by ode mě lidi mohli očekávat. Ta nejhorší věc, která se umělci může stát, je, když tě lidi mají nějak zaškatulkovaného a pak od tebe očekávají, že budeš nějak vypadat. Já jsem byl vždycky hodně tvárný a bavily mě všechny možné styly a žánry. Reálně si vždycky dělám co chci a tohle vůbec neřeším. Baví mě si se vzhledem hrát, baví mě, s čím umí svět přijít a vybírat si z nových stylů a trendů.

Thea: Jak o sebe pečujete?

Marcell: Já jsem udělal zásadní životní rozhodnutí a to, že jsem přestal pít alkohol. Je to už tři měsíce a chtěl bych to vydržet minimálně do nového roku, ideálně kdybych přestal pít úplně. Každý večer je vlastně příležitost se napít a jestli jsem něco skutečně pociťoval, tak to, že čím je tělo starší, tím jsou kocoviny horší a rána bolavější. Občas chodím do ordinace a nepřišlo mi to úplně v pohodě. Chtěl bych ještě přestat pít kofein, protože to je další věc, která má vliv na dopaminové receptory a na strašnou spoustu věcí, které ovlivňují to, jak se cítíme. Třeba jestli se nám chtějí dělat některá důležitá rozhodnutí nebo jestli naše tělo zvládne některé věci. Určitě jsem v poslední době změnil způsob toho, jak přemýšlím nad věcmi, které jím a piju.

Ben: Myslel jsem, že moje velká divoká karta bude, když řeknu, že už měsíc nepiju, a ty si klidně řekneš, že nepiješ tři! Mám na to dokonce aplikaci, jmenuje se I Am Sober a už na ní mám měsíc a dva dny a mám z toho mega radost. Neříkám, že by to bylo nějak těžké, ale jak Marcell říkal, příležitostí pít je spousta. Do toho se otužuju a začal jsem běhat, což jsem si myslel, že nemám rád, ale zjistil jsem, že je to fajn.

Thea: Bene, kromě toho, že jsi úspěšný bojovník, jsi taky mistr Evropy v brazilském jiu-jitsu, úspěšný snowboardista a bouráš představu o tom, jak se musí sportovci stravovat. Sílu nabíráš z veganství, které praktikuješ už sedm let.

Ben: Když jsem zjistil, že jde fungovat i bez toho, aniž bych musel někoho zabít, měl jsem z toho hroznou radost. Od té doby, co jsem na této stravě, mi třeba spousta lidí řeklo, že mám lepší pleť.

Thea: Marcelli a ty máš nějaké zdravé stravovací návyky? Nebo jak se o sebe staráš zevnitř?

Marcell: Poté, co jsem dostudoval medicínu, jsme s manželkou odjeli do Londýna. Dostala tam úžasnou práci jako designérka a já jsem byl muž v domácnosti. Můj jediný úkol za den byl aspoň uvařit jídlo. Moje žena nejí lepek a laktózu, takže už dlouho jíme bezlepkově a bezlaktózově a naučili jsme se s tím nějak žít. I když třeba večery v Itálii jsou nejhorší, člověk by si dal těstoviny a pizzu. Ale lepek je velká zátěž pro trávicí trakt a pro metabolismus.

Thea: Srovnávali jste se někdy s někým? Cítili jste ne někdy zranitelní a nejistí?

Ben: V dětství mi jedna holka řekla, že jí táta nedovolí chodit s černochem a v tu chvíli jsem na strašně dlouhou dobu přestal být spokojený se svou etnicitou a barvou. Nechtěl jsem se opalovat, chtěl jsem být co nejsvětlejší a ptal jsem se maminky na to, jak to mám udělat, že Jackson to dokázal a proč já nemůžu taky. Strašně dlouho jsem nechtěl být černý. A pak jsem začal dělat hudbu a zase mě začali porovnávat s Chrisem Brownem nebo Willem Smithem. Když dáš vedle sebe fotku Willa Smithe a vedle něj mě, vypadám jak z Wishe. Takže ani tohle porovnávání sebevědomí úplně nepomáhá.

Marcell: Já kvůli tomu nemám rád sociální sítě. Neměl jsem ani Facebook, ten jsem si založil v páťáku na medicíně. Jsem devadesátkový člověk a porovnávat se ve světě sociálních sítí pro mě není vůbec komfortní. Do sociálních sítí se musím nutit a mám lidi, kteří mi s nimi pomáhají. Není to něco, co bych dělal rád. Ze srovnávání na sociálních sítích člověk nikdy nemůže vyjít dobře a myslím, že by na to lidi měli být fakt opatrní.

Thea: Máte v životě nějaké mužské vzory, které vás naučily o sebe pečovat?

Marcell: Já zmíním Míru Romaniva, který mi často pomáhá, abych vypadal dobře aspoň v klipech a často mi dává tipy, jak o sebe pečovat. Když potřebuju poradit, vždycky mu zavolám a dám na jeho rady.

Ben: Pro mě to je jednoznačně Wim Hof. Když jsem viděl, jak se tady ten starší muž ponořil do ledové vody, řekl jsem si, že to musím dát taky. Okamžitě jsme s kámošema běželi k Vltavě, která v té době byla ještě docela zmrzlá a probralo nás to doslova zvenku dovnitř. Mezitím se z toho stala taková příjemná rutina, kdy člověk zapomene na všechno ostatní a vyčistí si hlavu. Druhý můj vzor je Sting, toho mám hrozně rád. Když jsem zjistil, že Sting dělá jógu, řekl jsem si, ok, jdu ji dělat taky! Bylo to super rozhodnutí, protože je tam určitá forma meditace a dýchání, kterou jsem potřeboval, protože občas zapomínám dýchat. Takže jóga a otužování, obojí jde dovnitř a je to super.

Zdroj: autorský rozhovor