Tradiční polygamii (mnohomanželství) vnímáme jako vztah mužů s více ženami (přesněji jde ovšem o polyginii), polyandrie dává zase ženám možnost mít více partnerů. Oba životní styly si spojujeme především s tzv. východem (arabské státy, Ladak apod.). Ovšem polyamorie je výdobytkem tzv. západu. Její kořeny můžeme hledat v USA, kde v druhé polovině 90. let vzniklo hnutí The Polyamory Society, v roce 2008 se v Německu objevilo Poly Amores Netzwerk a u nás se komunita polyamoriků formuje zhruba od roku 2010.
Právo na lásku i lásky
Lásky není nikdy dost, ovšem kdy je dost moc? Z hlediska konzervativního je polyamorie trošku rebelie. Hraje se zde na více hřištích. Centrální je pár, kdy každý z dvojice má další vztahy a přidružení mohou mít zase další vztahy. Vzniká tak pavouk intimních vazeb a ti, kteří do tohoto světa ještě nenahlédli, se ptají: Jaký je rozdíl mezi polyamorií a polygamií? Polyamorie nejedná o manželství. Dále – nejde pouze o vznešenější výraz pro nevěru? Nikoli. Pokud si lidé ve vztahu navzájem akceptují další partnery, o nevěru formálně nejde. Což ovšem nevylučuje skutečnost, že se takové vztahy aktérům vymknou z rukou a o žárlivé scény pak není nouze.
Víc lásky než mnoho povolené lásky
Naše kultura staví na monogamních principech. Jenže je to trochu jako se zákony. Některé nám lehce svazují svobodu, ale jsou potřebné pro jistý řád ve společnosti. Monogamie je sice hezká, etická, ale lidské srdce nepředstavuje studnici, která se naplní a nápoj lásky nikdy nevyprchá, aby se pak nemohl přilít cit k někomu jinému. Zkrátka to známe každá, která zažila dlouhodobější vztah, že na začátku jsou vášeň, přívaly citů, ty však postupně trochu ochladnou vlivem rutiny atp. A pak mají šanci pokušení, kdy se nám rozžhaví lýtka, když potkáme někoho nového. Jenže stále vnímáme, že máme vedle sebe partnera, kamaráda, někoho, o koho se můžeme opřít, proto o něj nechceme přijít. Živočišné pudy někdo zkrotí, jiný ne. Proto se volnomyšlenkáři paradoxně tak trochu vrací do minulosti, kdy se mimomanželské vztahy tolik neřešily a nastaví se pravidla polyamorie, jež vnesou do vztahu jiskru.
Když ty, tak já taky
Zázemí s protějškem máte jasně vymezené, jen si dáte trochu volnosti v potěšení. Proto si s partnerem povolíte další vztahy. Proč ale? Aby se předešlo tomu skloňování nevěry, když máme jako lidé k více vztahům předpoklady? A co je pro některé vůbec nevěra? Flirt? Pusa? Sex? Nekonvenční polyamorní vztahy mnohé lidi dráždí a ti pak tvrdí, že to ti druzí dělají proto, aby byli zajímaví. Ve skutečnosti je to pro aktéry úleva. Že se nemusí schovávat, protože dělají něco, co je pro ně přirozené. Naopak tím veřejně manifestují svůj postoj „miluji partnera, kterého nikdy neopustím, zároveň se ale nebráním občasnému souznění s jinou duší“. Láska versus chtíč nemusí bojovat. Je však podstatné, aby to chtěli oba dva. Aby se na tom domluvili a aby to jeden nedělal pro toho druhého či z pocitu „když ty můžeš, tak já taky, ačkoli se mi do toho moc nechce“. Polyamorie je mnohem složitější, než by se zdálo, ačkoli působí, že si tím lidé usnadňují život.
Pro mě to není
Je paradoxní, že nám například skrze veřejné osoby je do hlav vtloukána nějaká představa o morálních hodnotách, kdy spolu muž a žena mají děti a žijí spolu šťastně až do smrti. U kolika těchto osobností morálního kreditu vyšlo najevo, že se v jejich vztahu často vyskytli různí „hosté“? Věrnost je zkrátka jednou z nejtěžších zkoušek, a proto mnozí po letech soužití dovolí druhému si občas odskočit a zažít nějaké milostné dobrodružství. Polyamorie nastavuje tento životní styl klidně i od začátku vztahu. Je jasné, že například po 30 let takto mnohočetný vztah trvat nemůže. Hráči se prostřídají, může dojít i k hádkám, když si někdo chce uzurpovat druhého. Důležité je, aby to ustál onen centrální vztah, protože takto se na tom oba v páru domluvili. A je dost možné, že si ti dva lidé i řeknou, že jim mnoho lásky už stačilo a vystačí si pak už sami. Anebo zažehne jiskra s někým z aktérů a pár se rozvede. Říkáte si, že takové riziko byste nepodstoupila? Upřímně, takové nástrahy nás mohou potkat i v běžném tzv. monogamním vztahu. Nejde o věrnost nebo nevěru. Fatální je zrada. Tedy, když někomu zakážete mimomanželské avantýry a on vás podvede. Nebo stejně tak, když se s někým domluvíte na volnosti a on vám dá faul, protože bude chtít být až moc volný pro někoho jiného. City neobalamutíte.
Zdroje: Wikipedia Commons, Psychocentral.com, Sho.com, Simplypsychology.org
