Když člověk denně trousí ironické poznámky, aby zlehčil realitu
života, těžko mu někdo uvěří vyznání lásky.
Kjedné mojí kamarádce se po ročním pobytu u milenky vrátil manžel.
V takovou chvíli manželky běžně pláčou, křičí, nadávají anebo si za
dveřmi s vyměněným zámkem hryžou nehty. Ale tahle ne. Řídí se totiž
heslem ‚poznej svého nepřítele‘. A tak si kdysi v začátcích
manželovy nevěry koupila hromadu literatury, Freudem počínaje a Základy
mužského šovinismu konče, a byla ochotná v jednu v noci poslouchat
opilecké žvásty kteréhokoli záletného ženáče.
Proto přivítala zbloudilého manžela přívětivě a se zájmem
poslouchala jeho vyprávění a líčení zážitků z uplynulého roku,
rozhodnutá nenechat se připravit o svůj díl toho dobrodružství a dobrat
se podstaty problému.
„Nevěřil bys, co jsou některé ženy schopné říct mužům,“
vyprávěla mi pak fascinovaně nad nějakými těmi tequilami. „A to ne
v posteli, kde se to dá brát jako součást předehry, dohry nebo jako
důsledek dočasného odkrvení mozku. Ony jsou schopné pronést s vážnou
tváří absolutně procítěně věty typu ,Chci až do konce života dýchat
tentýž vzduch jako ty‘ nebo ,Až zemřeš, chci taky umřít a ležet vedle
tebe v hrobě‘. A muži to rádi poslouchají. Alespoň toho mého to
bavilo. I já bych možná někdy něco podobného měla na jazyku, taky mám
občas návaly citu, ale copak by mi to někdo věřil? Všichni by byli
přesvědčeni, že si dělám srandu.“
Tenhle problém máme společný. Když člověk celé dny trousí ironické
poznámky, aby trochu odlehčil fakt, že realita života je krutá a
neúprosná, a pak řekne „To jsi udělala výborně!“ nebo „Za tohle jsem
se do tebe znovu zamiloval“, dívají se na něj nedůvěřivě a
s nevyslovenou otázkou, co to má zase být za maskovanou urážku.
Kamarádka se od neuvěřitelných vyznání lásky rychle dostala
k druhému podstatnému rozdílu mezi ní a manželovou milenkou. Prý je ten
rozdíl určující a propastný. Spočívá v tom, že milence dělalo radost
čekat v autě.
.jpg)
