Milenka, nebo chůva?
Ani jste se nenadála, a je z vás macecha. Dá se to vůbec přežít?
Tenkrát mi bylo sedmnáct a jemu pětadvacet. Všimla jsem si plyšové
žirafy u něj doma na zemi, ale v tomhle věku člověk detaily tolik
neřeší. „Ty máš děti?“ zeptala jsem se po měsíci naší známosti
poté, co jsem v jeho bytě objevila ještě houpacího kohouta a dětské
nádobí. „Dvě,“ odtušil. „Chlapečka a holčičku.“ K seznámení
s dětmi došlo o pár týdnů později. Chlapeček byl hodný a roztomilý,
holčička prudila a kníkala. „To je teta Terka,“ představil mě můj
milý dětem. Zabodly do mě nedůvěřivé pohledy a ani nepíply. Ani já jsem
nepípla. Co má člověk říct dvěma cizím malým lidem, které vidí
poprvé v životě?
Pár dní nato mě přítel vyslal se svojí dcerkou do města. Zpočátku to vypadalo idylicky. Holčička se usmívala, byla hodná a spolucestující si zálibně prohlíželi mladou maminku. Pak se něco zlomilo. Holčička se začala nudit a prudit. A já byla nahraná, protože v tomhle věku člověk netuší, jak zvládnout dvouletého fracka. Holčička se mi houpala na ruce tak dlouho, až jí podklouzly nohy a v ramínku jí trochu křuplo. Následoval pláč, křik, a nejhorší cesta autobusem v mém životě. Nic vážného se naštěstí nestalo, a než jsme dojeli do cíle, vypadala už zase spokojeně, ale její první reakce, když uviděla tatínka, bylo kníkání a ukazování zraněné ručičky. Musela jsem s pravdou ven a připadala si jako vrah. A když z přítele časem vypadlo, že má ještě pár volně ložených dětí po okolí, raději jsem se poohlédla po někom méně plodném.
„Zítra jdeme všichni do zoo,“ svěřila se mi nedávno kamarádka poté, co se jí po několika hodinách monologu podařilo stručně shrnout hlavní klady jejího nového přítele. „Všichni?“ dostala jsem prostor k hovoru. „No, on má pětiletou dceru,“ vysvětlila mi. Kývla jsem a popřála hodně štěstí. Kamarádce není sedmnáct, ale přes třicet, a v tomhle věku člověk už s nějakými přírůstky na druhém břehu počítat naopak musí. Když jsme návštěvu zoo rozebíraly o dva dny později cestou na chatu, pochopila jsem, že vyrovnat se s nimi ve třiceti je stejně těžké jako v sedmnácti. Holčička byla prý roztomilá, a dokonce nekníkala. Po úvodním souboji, kdo povede tatínka za ruku (1 : 0 pro holčičku) a kdo dostane od tatínka pusinku (2 : 1 pro holčičku), probíhala návštěva zoo vcelku standardně, až na drobný detail. „Holčička mi ani tak nevadila, ale Franta byl najednou někdo úplně jinej,“ postěžovala si kamarádka. Místo vtipného a okouzlujícího chlapíka se vedle ní procházel muž se zjihlým výrazem v očích, jaký u něj nikdy neviděla. Veškerá jeho pozornost byla upřena k malé postavičce v růžových šatičkách a s růžovou kabelkou. Když se kamarádka večer s holčičkou loučila slovy: „Tak papa, teta už musí domů,“ děvčátko odpovědělo s dětskou upřímností: „Di domů.“ Týden poté se objevily další komplikace. Společný víkend padl, protože Frantova exmanželka musela do práce a neměla hlídání, a z první společné dovolené se vyklubal týden v jižních Čechách – ve třech. Skutečná výzva. „To půjde. Ona je ještě malá, být jí ale o něco víc…“ zhodnotila vyhlídku na dovolenou statečně kamarádka.
