Zlodějky. Vypočítavé mrchy, které ukradly dětem otce. Tak je vidí
jejich okolí. Co strašného tyhle ženy spáchaly? Jen našly toho pravého.
Bohužel až jako ‚ty druhé‘.
Potvora, která měla všechno od začátku pěkně spočítané. Mrcha, co
oblouznila spolehlivého otce a odvedla ho od rodiny. Prototyp té, která
ničí životy správným a hodným ženským. „To jsou ty slušnější
charakteristiky toho, jak mě lidé vnímali. Mnozí používali méně vybrané
výrazy,“ vzpomíná drobná pětatřicetiletá blondýnka Lenka na dobu, kdy
vyšlo najevo, že chodí s Karlem. Takto nelichotivě ji viděla Karlova
rodina a známí. Proč? Protože měli rádi jeho první ženu. Co na tom, že
se Karel rozvedl, Lenku si vzal a založil novou rodinu. Lenka je prostě
vetřelkyně. Dodnes žije život s puncem té, která odloudila muže od
rodiny, zkazila život bezva ženské, a hlavně – dětem.
S Karlem se poznali před deseti lety. Lenčin pražský zaměstnavatel
tehdy pořádal výjezdní zasedání v sympatickém penzionu
v Krkonoších. Lenka se těšila, že při večerní ‚volné zábavě‘
možná zapůsobí na stejně starého kolegu, který se jí už delší dobu
líbil, a že z toho třeba něco bude. Nakonec něco bylo, ale s někým
úplně jiným. Ten chlápek Lence ihned učaroval. „Vůbec mě nenapadlo, že
by mohl být o patnáct let starší. Byl opálenej, vysportovanej, večer
s náma pařil a ráno sekal trávu dřív, než jsme si stihli dát sprchu,“
vzpomíná. „Odpoledne nás vytáhl na kola. Večer jsme všichni padali
únavou a on byl pořád při síle, dobře naladěnej,“ popisuje.
Lenka věděla, že se do penzionu k panu Karlovi ještě určitě vrátí.
„Zpočátku jsem náš vztah vnímala jako neperspektivní,“ přiznává.
„Zamilovaná jsem sice byla, ale říkala jsem si, že do toho nepravého.
Karel měl rodinu, nebyl z Prahy, a tak jsem moc šancí na společné
soužití neviděla.“ Občasný úlet ovšem postupně přerostl v něco,
čemu se říká mimomanželský vztah. Scházeli se, kde se dalo. „Poznala
jsem hodně měst a penzionů,“ vypráví Lenka. Tehdy se ještě nebránila
vztahům s vrstevníky, naopak se snažila hledat někoho jiného,
perspektivnějšího. Karel nad nimi prý ale nakonec vždycky zvítězil.
„Jednou jsem dokonce absolvovala seznamovací víkend s kamarádkama.
V ceně byla i věštba od kartářky. A ta mi předpověděla, že zůstanu
s Karlem a budeme mít děti,“ směje se. Ačkoli to v té době vypadalo
nereálně, Lenčin příběh se začal věštbě opravdu blížit. Karel doma
přiznal, že má někoho jiného. Penzion nechal manželce a do roka se
rozvedl. S Lenkou začal budovat hospodu, a když otěhotněla, tak si ji
prostě vzal. Zdálo se, že příběh končí idylicky. Ale on vlastně teprve
začal. A přišla tvrdá zkouška.
„Když jsem přišla do Krkonoš, nemluvila se mnou ve městečku snad ani
toulavá kočka,“ vypráví Lenka. Samozřejmě že nečekala přijetí
s otevřenou náručí, absolutní chlad a nenávistné pohledy ji ale
zaskočily. Pošťačka, prodavačka, sousedé… každý jí dal rád najevo,
co si o ní myslí a kam má táhnout. Uštěpačné poznámky, neochota,
naschvály. Pro všechny byla malinká blondýnka, co se tváří, že neumí do
pěti napočítat, a která zblbla staršího chlapa. Nikdo nechtěl chápat,
že k rozpadu vztahu je vždycky potřeba dvou. Že rozhodnutí odejít leželo
na Karlově straně a že svůj podíl na tom, že jeho manželství
nefungovalo, může mít i jeho bývalá žena. Naopak, ona byla pro všechny
tou opuštěnou chudinkou a Lenka tou zlou.
Ta tak v obchodě pravidelně dostávala včerejší rohlíky. Prodavačka
za pultem jí kolikrát řekla – lituji, nemáme, ačkoli měli. Lenka proto
raději nakupovala v supermarketu ve vedlejším městě. Několikrát se jí
ztratily pohledy a dopisy. Prádlo, které pověsila na zahradu, občas
záhadně spadlo do bláta. Její záhonky párkrát cosi poničilo. Někteří
do jejich nové hospody odmítali vůbec vkročit, nebo si nechali nalévat jen
od Karla.
.jpg)
