Mrchou do konce života
Zlodějky. Vypočítavé mrchy, které ukradly dětem otce. Tak je vidí jejich okolí. Co strašného tyhle ženy spáchaly? Jen našly toho pravého. Bohužel až jako ‚ty druhé‘.
Potvora, která měla všechno od začátku pěkně spočítané. Mrcha, co oblouznila spolehlivého otce a odvedla ho od rodiny. Prototyp té, která ničí životy správným a hodným ženským. „To jsou ty slušnější charakteristiky toho, jak mě lidé vnímali. Mnozí používali méně vybrané výrazy,“ vzpomíná drobná pětatřicetiletá blondýnka Lenka na dobu, kdy vyšlo najevo, že chodí s Karlem. Takto nelichotivě ji viděla Karlova rodina a známí. Proč? Protože měli rádi jeho první ženu. Co na tom, že se Karel rozvedl, Lenku si vzal a založil novou rodinu. Lenka je prostě vetřelkyně. Dodnes žije život s puncem té, která odloudila muže od rodiny, zkazila život bezva ženské, a hlavně – dětem.
S Karlem se poznali před deseti lety. Lenčin pražský zaměstnavatel tehdy pořádal výjezdní zasedání v sympatickém penzionu v Krkonoších. Lenka se těšila, že při večerní ‚volné zábavě‘ možná zapůsobí na stejně starého kolegu, který se jí už delší dobu líbil, a že z toho třeba něco bude. Nakonec něco bylo, ale s někým úplně jiným. Ten chlápek Lence ihned učaroval. „Vůbec mě nenapadlo, že by mohl být o patnáct let starší. Byl opálenej, vysportovanej, večer s náma pařil a ráno sekal trávu dřív, než jsme si stihli dát sprchu,“ vzpomíná. „Odpoledne nás vytáhl na kola. Večer jsme všichni padali únavou a on byl pořád při síle, dobře naladěnej,“ popisuje.
Lenka věděla, že se do penzionu k panu Karlovi ještě určitě vrátí. „Zpočátku jsem náš vztah vnímala jako neperspektivní,“ přiznává. „Zamilovaná jsem sice byla, ale říkala jsem si, že do toho nepravého. Karel měl rodinu, nebyl z Prahy, a tak jsem moc šancí na společné soužití neviděla.“ Občasný úlet ovšem postupně přerostl v něco, čemu se říká mimomanželský vztah. Scházeli se, kde se dalo. „Poznala jsem hodně měst a penzionů,“ vypráví Lenka. Tehdy se ještě nebránila vztahům s vrstevníky, naopak se snažila hledat někoho jiného, perspektivnějšího. Karel nad nimi prý ale nakonec vždycky zvítězil. „Jednou jsem dokonce absolvovala seznamovací víkend s kamarádkama. V ceně byla i věštba od kartářky. A ta mi předpověděla, že zůstanu s Karlem a budeme mít děti,“ směje se. Ačkoli to v té době vypadalo nereálně, Lenčin příběh se začal věštbě opravdu blížit. Karel doma přiznal, že má někoho jiného. Penzion nechal manželce a do roka se rozvedl. S Lenkou začal budovat hospodu, a když otěhotněla, tak si ji prostě vzal. Zdálo se, že příběh končí idylicky. Ale on vlastně teprve začal. A přišla tvrdá zkouška.
„Když jsem přišla do Krkonoš, nemluvila se mnou ve městečku snad ani toulavá kočka,“ vypráví Lenka. Samozřejmě že nečekala přijetí s otevřenou náručí, absolutní chlad a nenávistné pohledy ji ale zaskočily. Pošťačka, prodavačka, sousedé… každý jí dal rád najevo, co si o ní myslí a kam má táhnout. Uštěpačné poznámky, neochota, naschvály. Pro všechny byla malinká blondýnka, co se tváří, že neumí do pěti napočítat, a která zblbla staršího chlapa. Nikdo nechtěl chápat, že k rozpadu vztahu je vždycky potřeba dvou. Že rozhodnutí odejít leželo na Karlově straně a že svůj podíl na tom, že jeho manželství nefungovalo, může mít i jeho bývalá žena. Naopak, ona byla pro všechny tou opuštěnou chudinkou a Lenka tou zlou.
Ta tak v obchodě pravidelně dostávala včerejší rohlíky. Prodavačka za pultem jí kolikrát řekla – lituji, nemáme, ačkoli měli. Lenka proto raději nakupovala v supermarketu ve vedlejším městě. Několikrát se jí ztratily pohledy a dopisy. Prádlo, které pověsila na zahradu, občas záhadně spadlo do bláta. Její záhonky párkrát cosi poničilo. Někteří do jejich nové hospody odmítali vůbec vkročit, nebo si nechali nalévat jen od Karla.
