Podzim patří Gilmorkám. Proč se každý rok vracíme do Stars Hollow?

Každý máme svůj způsob, jak přežít přechod z léta do podzimu. Někdo mění šatník, někdo playlist. Můj trik na zahnání melancholie, kterou přivane změna počasí? Gilmorky. „Před pětadvaceti lety měl premiéru seriál Gilmore Girls a očividně si přivlastnil celé roční období podzimu,“ prohlásila Lauren Graham letos na udílení cen Emmy, kde se po letech znovu objevila po boku Alexis Bledel. A měla pravdu – Gilmorky se staly podzimním rituálem. Od doby, kdy jsem je viděla poprvé v patnácti letech, se rok co rok vracím do Stars Hollow, útulného mikrosvěta opředeného něhou a sentimentem. Nejsem sama – na TikToku má hashtag #gilmoregirls přes 13 miliard zhlédnutí.

Fenomén, který nestárne

Na začátku nového milénia, přesně 5. října 2000, se v americké televizi poprvé objevily Lorelai a Rory Gilmore. Matka a dcera, které spolu mluvily dvakrát rychleji než všichni ostatní a jedly dvakrát víc, než by kdokoli čekal. Seriál měl premiéru na dnes už zaniklé stanici WB v době, kdy se v televizním programu přetahoval o diváky s Přáteli. Vířivý proud vtipných dialogů, sarkasmu a kulturních narážek si rychle našel své publikum – zejména mezi nastupující generací mileniálů. Po přesunu na Netflix v roce 2014 dostaly Gilmorky druhý dech a získaly si zbrusu novou generaci fanoušků.

Amy Sherman-Palladino vytvořila seriál, který byl jiný než cokoli, co tehdy v televizi běželo. Rychlé, břitké dialogy prošpikované popkulturními odkazy a ženské postavy, které byly chytré, sarkastické, nedokonalé – a tím pádem skutečné. Scénář každé epizody měl kolem osmdesáti stran, zatímco jiné seriály vystačily s padesáti. „Musel jsem přestat kouřit, abych jim vůbec stačil v těch dialozích,“ smál se Scott Patterson alias Luke Danes, bručoun s velkým srdcem, který provozuje ikonické bistro Luke’s Diner.

Ikonické ženy

Ve světě Gilmorek ženy nejsou definovány muži, ale vztahy mezi sebou, zkušenostmi a schopností stát při sobě. Seriál staví na vztazích mezi matkami a dcerami, přítelkyněmi i generacemi a dělá to s důrazem na chytrý humor a ženskou solidaritu. Od prvních minut pilotní epizody sledujeme ženy, které žijí podle svých pravidel – i když to znamená jít proti tomu, co se od nich čeká. Lorelai se rozhodla odejít z komfortu bohaté rodiny a sama se poprat s účty, výchovou dítěte i generačními traumaty. Rory pak zosobňuje ambici, disciplínu a lásku ke vzdělání. Sookie či Lane připomínají, že síla přátelství drží všechno pohromadě. A seriál nezapomíná ani na ženy, které už nejsou mladé, ale stále mají touhy, ambice a svůj vnitřní oheň – jako Emily Gilmore nebo Miss Patty.

Jaký jste tým?

Přestože má seriál silný feministický rámec, většina fanouškovských debat se nakonec stejně točí kolem mužů. Je to zajímavý odraz toho, jakým způsobem dnes média konzumujeme, a jak snadno se silné ženské příběhy redukují na to, „s kým skončí“. Fenomén „shippingu“, tedy vášnivého fandění určitým párům, je typicky mileniální záležitost. A protože Gilmorova děvčata začala běžet v roce 2000, přišla přesně ve chvíli, kdy se tahle posedlost vztahy naplno rozjela. Diváci se vášnivě hádali (a stále hádají), kdo je pro Rory ten pravý, zatímco Lorelaiin osud s Lukem byl zřejmý od začátku. Je to důkaz, jak moc jsme jako diváci přitahováni romantickými liniemi i v příbězích, které původně mluvily o úplně jiných druzích lásky a blízkosti.

Duševní útočiště

Ještě dávno předtím, než pandemie proměnila sledování „comfort TV“ v masový fenomén, představovala právě Gilmorova děvčata ideální únik z reality do světa klidu. Hlavní roli v tom sehrává městečko Stars Hollow – fiktivní obec v americkém Connecticutu s deseti tisíci obyvateli, kde se zdá, že čas plyne pomaleji. Každé roční období tu má své kouzlo a město samotné funguje jako malý mikrokosmos založený na sousedství a lokální kultuře. Od Lukeova bistra po taneční školu Miss Patty – každá z postav přispívá ke vřelé atmosféře, která město oživuje. Pevné vztahy obyvatel, městské schůze a festivaly nám připomínají, jak je komunita důležitá pro naše štěstí a pohodu. Stars Hollow navíc idylicky i vypadá – všechno je blízko u sebe, aut tu moc nenajdete a v oknech se vyjímají světýlka. Je to duševní útočiště. Seriál vtahuje diváky do svého pomalého rytmu tak přirozeně, že by se v jeho světě nejradši usadili – před pětadvaceti lety, kdy je toto městečko a jeho obyvatelé poprvé učarovali, i nyní, kdy se do něj skrze obrazovky vrací.