Konec září uzavírá kapitolu dvou let od chvíle, kdy jsem objevil svůj domov mimo domov. A v posledních měsících se z něj postupně stává opravdový domov. Rozhodl jsem se vyzkoušet život tady. Přesně si pamatuji okamžik, kdy jsem seděl na konci března na mole v pobřežním městečku Donnalucata (kde mají mimochodem nejlepší gelato!) a pozoroval západ slunce. To byl moment, kdy jsem se rozhodl vystoupit ze své komfortní zóny a poslouchat svou intuici. Ta mě zatím ještě nikdy (ťuk ťuk na zuby) nezklamala. Koneckonců mě dovedla až sem – do mého oblíbeného Chiosco 'a Funtana, místa na ranní kávu ve stínu stromů carrubo, kde právě píšu tento text. Mimochodem, plodům tohoto stromu se v češtině říká svatojánský chléb.
Přemýšlím, co pro mě domov vlastně znamená. Je to nejen adresa, ale rytmus dne, pár neznámých tváří, které pravidelně náhodou potkávám na ulici, ranní káva na stejném místě, ulice, kterou přejdu poslepu. A jazyk, který mi sice ještě klouže po jazyku neohrabaně, ale už je v něm kus mě.
Rok a půl jsem do svého domova mimo domov jezdil nepravidelně. Většinou na týden jednou za dva měsíce. Za tu dobu jsem potkal pár nových místních přátel, kteří se pro mě téměř stávají místní rodinou.
Eumyr, majitel vinárny, se vám pravděpodobně představí jako můj italský adoptivní otec. Mimma, moje milovaná hospodyně, která mi říká mio fratello – můj bratr. Ona nemluví anglicky a já velmi špatně italsky. To nám ale nebrání mít hluboký vztah založený na důvěře a opravdových rodinných hodnotách. Giulio, Serena, Valerie, Sebastiano, Angela, Alessio, Fabrizio, Benedetta a Emilia – místní přátelé, kteří mě přijali tak přirozeně, že jsem si to ani nemohl vysnít. Říká se, že domov tvoří rodina a moje italská rodina ho rozhodně tvoří. Právě ona je jedním z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodl pro to opustit Prahu a přestěhovat se do třicetitísového města na jihu Sicílie.
Přiznávám, že mě tu občas přepadne zvláštní směs pocitu viny a až zahlcení tím vším. Opustil jsem rodinu, partnera i přátele v Praze – a přitom tady zažívám tolik krásy. Zároveň každý z nich si Scicli zamiloval a jezdí za mnou. A sdílí radostné i těžší okamžiky na dálku. „Itálie tě miluje,“ napsala mi kamarádka na Instagramu poté, co si poslechla moji hlasovku o každodenním životě tady. „Můžeš cokoliv,“ dodala. A měla pravdu. Itálie, a hlavně Sicílie, je ke mně neuvěřitelně štědrá.
Jednou z velkých výzev bylo uvědomit si všechny možnosti života tady. Po 11 letech jsem opustil svůj nine-to-five job, začal pracovat na dálku a věnovat se vlastním projektů tady. To mi dalo určitou svobodu, se kterou jsem na začátku neuměl naložit. Teprve nedávno, když jsem běžel na páse v posilovně a snil o tom, že bych po cvičení skočil do moře, mi došlo – vždyť já vlastně můžu. Je to jen 12 minut jízdy na skútru. „Being constantly surrounded by beauty was the reason that made me come back to live here in Sicily,“ řekl mi kamarád, původem ze Sicílie, který žil v Miláně a Londýně. A já nemohu souhlasit víc. Krása a divokost Sicílie vás pohltí.
Kdo z nás si na dovolené nepomyslel: „Měl bych se sem přestěhovat?“ Ano. Pokud vás místo opravdu okouzlí. Ano, pokud posloucháte svou intuici a věříte ji. Ano, pokud vás současný život nenaplňuje a cítíte, že je čas udělat další krok. Ano, pokud máte podporu rodiny a přátel, kteří vám řeknou, že jim budete chybět – ale že jste jen dvě a půl hodiny letu daleko. Udělejte to. Je to jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké jsem kdy udělal.
A ano, je za tím velký kus práce na sobě samém. Naučit se být sám se sebou. A to je pro mě ta nejzajímavější část.
Přál bych každému zažít ten pocit, který mám já, když sjíždím serpentiny vedoucí do údolí, kde se rozprostírá město Scicli – domov Casa Asmara. Hřejivý pocit, který se mi rozleje tělem, je nepopsatelný. Sem teď patřím.
- Zdroj článku:
Autorský text
