Emerald Fennell, oceněná Oscarem za svůj debut Nadějná mladá žena, nás ve svém druhém režijním počinu zve do roku 2006 na Oxfordskou univerzitu, kde se stipendista Oliver Quick v podání Barryho Keoghana potýká se statusem outsidera. Když se spřátelí s charismatickým a bohatým Felixem Cattonem, kterého hraje Jacob Elordi, je pozván, aby strávil léto v opulentním rodinném sídle Cattonů, Saltburnu. Tam se neobratně, ale úspěšně vmísí do rodiny britské elity, která se svými hosty zachází jako s hračkami a po počáteční fascinaci a náklonnosti je odkopne, jakmile ji přestanou bavit. Naučená vlídnost a prázdná empatie lidí, kteří empatičtí nikdy být nemuseli.
Vítejte v psychologickém pekle
To, co začíná jako divácky přitažlivá sonda do třídní dynamiky, se však brzy zvrhne v chaotické a zvrácené psychologické peklo. Premisa filmu je více než slibná a herecké obsazení zrovna tak, bohužel potenciál nebyl využit ani u jednoho. Fennell klouže po povrchu témat, jako je střet společenských tříd, posedlost a manipulace, aniž by se ponořila do jejich hloubky. Příliš se spoléhá na efekt šoku, čehož je tento film plný, ale postrádá um upřímně překvapit.
Vizuál vítězí nad obsahem
Co si ovšem Saltburnu nikdo netroufne vytknout, je jeho estetická stránka, kamera a atmosférická hudba. Film zaujme svým vizuálním jazykem, který prostupuje každým záběrem. Nicméně režisérčina záliba ve stylizaci (byť je to nepochybně její silná stránka) a šokování krade prostor multidimenzionálnímu rozměru postav a jejich psychologické hloubce. Ty i přes povedené herecké výkony působí ploše, a především pro diváka nepochopitelně. Například nás scénář neseznámí s Oliverovu motivací, která pohaní jeho psychopatologické chování. Jedná se o touhu po pomstě, vyšším společenském statusu či materiálním bohatství? Dějová linka zabývající se jeho rodinou je – ač pro příběh zásadní – sama o sobě zanedbána a zůstane viset ve vzduchu v podobě velkého otazníku. Oliverova postava tak postrádá komplexnost potřebnou k tomu, aby se stal přesvědčivým (anti)hrdinou.
Myšlenka ztracená v přehnaném nekomfortu
Tvůrcům filmu se povedlo protkat jej černým humorem a několika komickými hláškami, většinou připisovanými postavě Rosamund Pike. Mimo to však film jednoduše nedokáže účinně zprostředkovat, co si předsevzal. Eat the rich satira nedokázala poskytnout jasný komentář ke společenským otázkám, kterých se dotýká a místo toho se utápí ve zbytečných popkulturních referencích. Témata privilegovanosti, fascinace elitami a snahy o přijetí se ztrácejí v chaosu, který se spouští s poslední částí filmu. Ačkoli byl tón filmu odvážný a neokázalý, koherentní poselství se v táhlých záměrně nekomfortních scénách vytratilo a rovnováha mezi stylem a obsahem se naopak vůbec neobjevila. Pod svým atraktivním zevnějškem zkrátka Saltburn bojuje sám se sebou a nedokáže přinést smysluplnou pointu.
Zdroj: autorský článek
