Akademie výtvarných umění v Praze se může pyšnit další nepřehlédnutelnou absolventkou. Julie Kopová na svá abstraktní plátna přenáší svůj vnitřní svět, mísí barvy s pocity a emocemi, vytváří jiné vesmíry, do kterých diváka elegantně vtahuje. Julie dokazuje, že světlé barvy nejsou jenom veselé, ale mohou vyvolat i pocity tíhy, smutku a pokládat otázky nad naší vlastní existencí. Není to náhoda, jelikož mladá malířka studuje druhým rokem filozofii na Univerzitě Karlově. Filozofické přemýšlení nad její tvorbou je jí proto vlastní. Inspiraci také nachází v hudbě a poezii, ráda propojuje tyto světy dohromady, výsledkem jsou nadčasová plátna, která mluví sama za sebe. Juliinu tvorbu nedokáže popsat mnoho slov, je nutné se do jejích obrazů ponořit naživo.
Její díla můžete vidět do 29. května na právě probíhající výstavě Hybrid Landscapes v Galerii středočeského kraje v Kutné Hoře. Je to Juliina první sólová výstava, kterou doporučujeme navštívit.
S Julií jsme si povídali o tom, co dělá abstraktní obraz kvalitním dílem, proč se rozhodla studovat filozofii a jak vnímá aktivismus v umění.
V začátcích jsi malovala figurativní obrazy, teď abstraktní. Proč ta změna?
Vždy jsem tíhla k abstrakci. Figura a krajiny, které jsem malovala předtím, pro mě byly předvoj abstrakce. Nevnímala jsem je jako konkrétní věc, která by vyjadřovala příběh, ale spíš mě zajímala jejich barevnost a tvarovost. Během studia na AVU jsem přešla organicky od kresby anatomie k abstrakci. Zprvu jsem abstrahovala realitu a pak jsem k ní začala přistupovat jako k úplné abstrakci. Nebyla pro mě důležitá příběhovost, spíš atmosféra momentu v kombinaci s barevností, křivkami, gesty. Vlastně jsem se nikdy ani na konkrétní věci nekoukala konkrétně.
Lidé často abstraktní díla vnímají tak, že jsou až příliš jednoduchá na namalování a proto jim třeba nepřikládají takový význam. Jaké atributy by měl splňovat kvalitní abstraktní obraz?
Z mého pohledu platí u abstrakce podobné zákonitosti jako u konkrétní malby. Přístup k prostoru, kompozici a barvě se aplikuje dost podobně. Ačkoliv tento přístup nemusí vytvářet klasický iluzivní prostor, který vidíme v momentě, kdy zobrazujeme nějakou krajinu nebo něco konkrétního prostorového, tak může být právě v barvě. Tyto stejné elementy jsou vidět i v abstraktním obrazu, když je dobře zpracován. Zároveň tím, že podporuje imaginativnost člověka, který tam nevidí konkrétní příběh, může vyvolávat větší emoci. Já dělám expresivní abstrakci, potom je i geometrická, kde jsou zákonitosti zase trochu jiné, ale konkrétně u exprese je ten ryzí prožitek nenahraditelný. Pokud bych to měla říct trochu pateticky, tak tam to člověk pozná srdcem. Kvalitní abstrakce je podle mého názoru kombinace emocí s dobrým užitím těchto zákonitostí. U konkrétního obrazu, který vyjadřuje realistickou scenérii, je prostor ohraničený rámem. Já se u svých obrazů snažím vytvářet pocit, že nekončí, že jdou dál, že je to výřez vesmíru. Abstrakce je pro mě specifická také tím, že je v ní tajemství významu, svobody, interpretace a toho, co se děje za ní.
Ve svých dílech vycházíš mimo jiné také z poezie. Mohla bys ten proces tvorby popsat blíže?
K poezii jsem získala vztah, když jsem četla Květy zla od Charlese Baudelaira. Z těžkých životních situací jsem se často vypisovala básněmi, které nebyly milostné, ale vždy propojené s abstrakcí. Snažím se vytvářet takové metafory, které jsou univerzální a aplikovatelné na jakékoliv myšlenky, zároveň díky tomu, že v malbě vycházím z krajiny, tak tam jsou i přírodní motivy. Nerada kategorizuji, proto se nevnímám jenom jako malíř, pracovala jsem například i s hudbou. Někdy potřebuji tvořit tak a jindy zase jinak. Je pro mě důležité různé formy vyjádření propojovat dohromady, najít nějaký průsečík. Obraz vnímám jako vizuální metaforu, a báseň jako slovní metaforu. V procesu tvorby to vypadá tak, že nejdříve namaluji obraz nebo sérii obrazů a k nim následně vznikne báseň. Poezii vnímám jako přirozené popsání mých děl, víc než kurátorský text, který by je zanalyzoval. Naopak báseň podporuje imaginaci jak u diváka, tak i u mě. Baví mě tak hledat paralely, jak spolu komunikuje malba a poezie.
Jak vlastně s tvojí tvorbou souvisí studium filozofie? Proč ses rozhodla jít ještě studovat?
Dva roky před koncem studia na AVU jsem začala filozofii číst, zajímala a bavila mě a najednou jsem v ní viděla paralely v mém uvažování, které není příběhové a všeobjímající podobně jako filozofie. Rozkládá základní pojmy života na prvočinitele a to přesně mě baví i v umění. Ve filozofii jako oboru nemám žádné konkrétní ambice, ale dává mi velký rozhled v uvažování. Vybírám si z ní věci, které mě zajímají a potom je aplikuji do myšlenek, které maluji. Zajímají mě i protiklady mého vlastního uvažování. Filozofii vnímám jako náhled do něčeho svobodně teoretického.
Kdo nebo jaký směr filozofie tě nejvíc ovlivňuje?
Velmi významná je pro mě fenomenologie, největší směr 20. století, která se zabývá návratem k člověku a k tomu, jak vnímáme věci, třeba i intuitivním způsobem. Baví mě ale i antika, konkrétně univerzální platónské myšlenky, ke kterým je dobré se vracet, jelikož z nich vychází všechno. Fascinuje mě, že lidé před takovou dobou takto uvažovali. Z filozofů mám ráda například Heideggera.
Jak se ve své tvorbě stavíš k umění, které je aktivistické nebo politické?
Naprosto to respektuji a chápu to, ale ve své vlastní tvorbě to nechci. Pro mě by to bylo dost nepřirozené, ale to neznamená, že bych neměla sociální cítění, ostatně pracuji v neziskovce. Pro mě je nosnější oddělit tyto dvě sféry a věnovat se něčemu prospěšnému v praktičtější rovině, než to zakomponovávat do umění. Umění si nechávám víc osobní.
Vrátila bych se ještě k tvé práci v neziskovce. Pracuješ konkrétně u Lékařů bez hranic. Proč tam vlastně pracuješ a co máš na starosti?
U Lékařů bez hranic jsem asi dva a půl roku, možná už tři. Komunikuji s dárci, prezentuji jim to, co děláme, přibližuji jim to, co dárcovství obnáší. Velmi mě na té organizaci baví, že je apolitická, nejdůležitější je tam lékařská etika, pomáhá se proto lidem bez rozdílu. Tím, že jsme apolitičtí, tak můžeme pomáhat na více stranách konfliktu, lidský život je pro nás primární hodnota. Pro mě je to srdcovka a je mi moc sympatické být v kolektivu s mými kolegy, kteří sdílí takové hodnoty, zároveň je pro mě zajímavé vystoupit mimo komfortní zónu kompetitivního světa umění. Především mi tato práce dává smysl.
Jak se vnímáš do budoucna, chtěla by ses soustředit jenom na umění, nebo by sis chtěla nechat i práci v neziskovce?
Mám pocit, že můj život se rychle mění a už si vůbec nedovolím něco predikovat. Strašně rychle se vyvíjím jako člověk, takže vůbec nevím. Vím ale, že umění bude vždy to nejdůležitější v mém životě, že bude na prvním místě.
Právě probíhá tvá první sólová výstava v Galerii středočeského kraje v Kutné Hoře, mohla bys o ní říct něco víc?
Tato výstava prezentuje práce, které jsem dělala za poslední dva roky. Jsou tam také dva obrazy z mé diplomové práce, která se jmenuje +∞/-∞, je to pro mě syntéza pojmů maxima, minima, kontrastů, které jsou ve světě. Součástí výstavy je i moje hudba, inspirovala jsem se také astrologií. Výstava se jmenuje Hybrid Landscapes/Hybridní krajiny, na což jsem pohlížela metaforicky a téma zpracovala do velkoformátových abstraktních obrazů. Jako techniku jsem použila kombinaci akrylu a kresbu pastelem, typickou pro mojí tvorbu. Tato díla jsou pro mě metafory na pocity, které jsem prožívala poslední rok. Zároveň na výstavě můžete vidět velkoformátové kresby pastelem na bílý papír, které jsou víc emotivní a dynamičtější.
Co plánuješ na tento rok dalšího? Mohou čtenáři vidět tvá díla ještě na jiné výstavě?
8. května začne společná výstava v Pragovce, tam budu mít sérii velkoformátových maleb, která volně navazuje na výstavu v GASKu. Bude to ale zemitější přístup k abstrakci. Malby vznikaly v kontextu války na Ukrajině, proto jsou možná hrubší, ostřejší, drsnější, smutnější.
