REKLAMA

Ženy v umění #6: Nepřehlédnutelná Julie Stavianis Špačková

REKLAMA

 

Julie Stavianis Špačková je teprve na začátku umělecké cesty. Oproti ostatním autorům si svojí kariéru buduje trochu jinak, netradičně. Nestuduje totiž vysokou uměleckou školu. Přesto je již zastoupena ve sbírkách umění a kurátoři současného umění o ní začínají jevit zájem. Nestává se často, že umělecká díla vypadají jako jejich autor nebo naopak. U Julie je to však naprosto jednoznačné. Pozitivní atmosféra sálá nejen z ní, ale i z toho, jak tvoří.

Je ambiciózní a energetická, jde si za tím, co jí baví. Tato vášeň se zřetelně otiskává i do její tvorby. Miluje to, co dělá, což je po seznámení se s její tvorbou naprosto zřejmé. Oddanost, láska k umění, ale i chaos a síla. Její obrazy mají schopnost člověka vcucnout a nepustit, následně rozhodit a znepokojit. Malé fragmenty běžného žití, náhodné příběhy, zvířátka, postavy a předměty každodennosti skládá Julie do velkých formátů. Byť jsou její plátna na první pohled spíše expresivní, inspirací jsou jí minimalisté - kombinuje minimální obrazy do jednoho, jenž ve výsledku působí anti-minimalisticky. Ponořte se s námi do jejího fantaskně realistického světa a vězte, že ho nebudete chtít jen tak opustit.

 

Julie Stavianis Špačková
Info ikona

 

Co pro tebe znamená malba nebo umění obecně?

Protože maluji celý život, je umění hlavní dominanta mého života, už si bez něj nedokážu představit svůj život. Aktuálně je to můj způsob a prostředek komunikace. Moji blízcí lidé většinou pochopí, co se na mých malbách odehrává. Což možná nemusí být ostatním lidem úplně zřejmé, ale pro mě je to důležitý způsob, jak se vyjadřuji. Malba je pro mě také velmi uvolňující, občas si na plátno vybiju vztek.

 

Fungují tvé obrazy i jako deníky?

Ano. Na mých plátnech jsou věci, které se mi dějí každý den, zachycuji tam běžné situace, které mi přijdou v ten den zajímavé, nebo nevšední. Někdo jiný by to asi přehlídl, ale já v tom vidím nějaké pozadí. Z té dané situace si něco vezmu, přenesu to na plátno a dodám tomu nějakou emoci. Takto si zaznamenávám různé okamžiky.

 

Vzniká tvoje tvorba spontánně nebo jí máš do určité míry rozplánovanou?

Spíš spontánně. Nikdy jsem nebyla ten typ, který si dělá návrhy, nebo že bych si promýšlela nějakou vizi. Vždy mám ale tak nějak povrchně vymyšlené barvy, které mi přijdou příjemné na ten den, což je asi jediné, co si promýšlím. Někdy jsou zemité, někdy ostřejší. Často třeba ani nemám v plánu jít do ateliéru, ale zrovna na to mám náladu a tak jdu spontánně malovat a jsem schopná během jednoho večera pomalovat celé plátno.

 

Obraz od Julie Stavianis Špačkové
Info ikona

 

Tvá starší tvorba, kdy jsi malovala fixami a byly tam zřejmější a konkrétnější věci, na mě působí promyšleněji, než tvá současná tvorba, která se mi zdá více expresivnější. Je to opravdu tak? Případně proč jsi se rozhodla změnit svůj přístup?

Ano, je to tak. Těch faktorů je hodně. Jedním z nich je technika, kterou jsem změnila. Původně jsem pracovala hodně s fixama a sprejema, což znamenalo, že jsem se v tom nemohla úplně vyválet, kdežto teď mám ateliér a prostředí, ve kterém si mohu dělat co chci. Změnil se mi také celý životní styl, aktuálně se nacházím v situaci, kdy si dělám co chci a ta tvorba je díky tomu mnohem uvolněnější, což i reflektuje to, jak se cítím. V současné době maluji olejem. Velkou roli také hraje můj přítel, který mi dodal sebevědomí a sebedůvěru k mé tvorbě. Nemám tolik práce a nechodím do školy, což mi dává mnohem větší prostor věnovat se své tvorbě. Mé obrazy jsou nyní odvážnější, expresivní a právě o to více uvolněnější. Jsem hodně citlivá na věci kolem a myslím, že je z mých obrazů dost cítít, že momentálně nejsem ničím svázaná.

 

Dalo by se říct, že tvá tvorba jsou „přenesené emoce na plátno”?

Někdo považuje takový typ obrazů za neprofesionální, každý by mohl říct, že maluje své emoce. Na druhou stranu proč ne. Já jsem velmi citlivý člověk a vždy jsem se hodně zajímala o psychologii a sociologii, což jsou i mé zdroje inspirace. Takže ano, pocity v mých obrazech hrají velkou roli.

 

Inspiruješ se i někde jinde, než v psychologii? Přichází inspirace spontánně třeba i z tvého nitra? Reflektuješ ve své tvorbě veřejné dění?

Neřadím se k umělcům, kteří se vyjadřují k současnému politickému dění nebo že by rozebírali genderové otázky či ekologickou krizi. Vždy jsem byla více osobní. Do tohoto roku byla pro mě malba spíš koníček, nikdy jsem si nemyslela, že by mojí tvorbu vidělo a ocenilo více lidí a proto jsem neměla potřebu vyjadřovat se k něčemu, co by se jich mohlo dotýkat. Stejně k tomu ale pomalu dochází, protože když dělám něco, co je osobní, tak se v tom každý najde. Pokud má tvorba na někoho promlouvá nebo v tom vidí něco jiného, než já, tak je to jedině správně a v pořádku. 

 

Mimo umění se také věnuješ modelingu. Baví tě to? Pro jaké značky nebo návrháře jsi fotila a máš mezi nimi nějaké oblíbené?

V modelingové agentuře jsem už docela dlouho a je to pro mě spíše koníček. Jelikož mám metr šedesát, tak si nemyslím, že bych mohla dělat modelku tak, abych se tím uživila. Vždy jsem fotila spíš alternativnější projekty, nikdy jsem nedělala nic moc komerčního. Fotila jsem například kampaň pro neziskovou organizaci DEBRA s Liběnou Rochovou a MUSOu, pro La Femme Mimi nebo třeba 1981 Second Hand. Baví mě to, baví mě být na očích.

 

 

Na instagramu se v poslední době rozvíjí trend umění jako módní doplněk. Co si o tom myslíš? Vadilo by ti, kdyby se tvé obrazy staly jedněmi z takových módních doplňků?

Mám na to rozporuplné názory. Na jednu stranu mně vadí, jak to umění bere jeho ducha a že si to někdo kupuje proto, aby se mu to hodilo k poličkám nebo že to je dobrá investice. Na druhou stranu někdy je to potřeba, umělec by měl být rád, že se to někomu líbí. Je ale škoda, že si lidé umění kupují proto, aby se s tím mohli vyfotit a dát si vedle toho luxusní kabelku. Není to úplně můj styl, upřímně se ale nechci přiklánět k té druhé straně, která je naopak příliš alternativní a odmítá prodej obrazů a komerční sféru uměleckého světa. Jsem něco mezi, balancuji na obou stranách, proto pro někoho může být těžké si mě zařadit. Pro mě je v pořádku nějaká střední cesta. Nemyslím si, že spadám mezi ty umělce, kteří by malovali dekorace, rozhodně mi ale nevadí, když si to někdo koupí domů nad gauč, protože si někde přečetl, že je cool mít doma zrovna můj obraz. Ve finále my umělci také potřebujeme z něčeho žít. 

 

Máš v plánu znovu zkusit přijímačky na uměleckou vysokou školu?

To je dobrá otázka. Já sama nevím. Několikrát jsem to zkoušela na Akademii výtvarného umění v Praze, což bohužel nevyšlo. Jelikož jsem na těch školách nestudovala, tak nevím, o co přicházím, ale dlouho se v tom prostředí pohybuji a znám sese spoustou lidí z akademické sféry. Na druhou stranu to, co jsem získala u nás v ateliéru na Staroměstské, mi trochu kompenzuje ty školy. Baví mě konzultovat moje práce, což mohu dělat nehledě na studium. Jsem typ, co se rád prosazuje, jsem komunikativní a ráda navazuji nové kontakty, takže mi nevadí bojovat o to, abych byla někde vidět. Asi to ještě zkusím a uvidím. 

 

Myslíš si, že je pro úspěch umělce důležité, aby měl titul z vysoké školy?

Etablované galerie to vyžadují, je to rozhodně velké plus. Možná o to víc mě baví hrát si s tím, že jsem na vysoké škole umění nestudovala a sledovat, kam až to takový člověk může dotáhnout. Umělec, který dostuduje AVU, má automaticky otevřené dveře, ale o mně se moc neví a tím pádem je to pro mě takové napínavé. Já jsem ještě nedokázala nic, proto si nemůžu říct, že jsem na škole a „nemusím nic dělat”. Jsem sama na sebe, musím to být já, kdo sebe někam posune. Nemám za sebou profesory, kteří by mi pomáhali např. s výstavami, to si vše musím zařídit sama. Baví mě to, je v tom adrenalin.

 

Obraz od Julie Stavianis Špačkové
Info ikona

 

Máš vysněnou galerii, kde by sis přála mít vystavená svá díla?

Jsem otevřená všem možným galeriím, přijde mi škoda se někam zařadit a zůstat tam. Určitě bych chtěla vystavovat i mimo Prahu a snad jednou i v zahraničí. Hrozně mě láká vystavovat také v negalerijních prostorech. Hodně by mě bavilo vidět mé obrazy pověšené třeba v botanické zahradě. Často se zamýšlím nad tím, jak přizpůsobit má díla právě různým negalerijním prostorům. Vystavovala jsem např. ve skateparku, tato forma vystavování mě hodně baví, protože to není tak jednoduché, jako to vystavit někde ve white cube galerii.

 

Je nějaká slavná osoba, kterou bys ráda pozvala k sobě do ateliéru a které bys chtěla prodat svůj obraz?

Je mi jedno, jestli by byla slavná nebo neslavná, myslím si, že umění by mělo být otevřené a pro všechny. Chci se vyhnout tomu, že je umění jenom pro někoho a že to je něco „highclass”. Můj ateliér je otevřený všem a pokud by někdo měl zájem, ať mi prostě napíše. Lidé by se toho neměli bát. Setkala jsem s lidmi, kteří mi napsali: „Hele já jsem si chtěl dlouho koupit obraz a bál jsem se někoho oslovit. Tebe už tak nějak znám, tak mě napadlo oslovit tebe.” Je to škoda, lidé dospěli k názoru, že umění je jenom pro někoho. Umění by ale mělo být přístupné všem.

 

Myslíš si, že třeba instagram pomůže ke zboření elitářství, které často panuje okolo světa umění? 

Instagram je dobrá platforma. Díky lockdownu jsem ho i já začala více využívat, nikdy předtím bych nenafotila své obrazy a nedala je na sociální sítě. Bylo to pro mě vždy příliš osobní, tudíž jsem to nechtěla šířit mezi lidi. Situace mě ale donutila a dala jsem to tam. Mělo to velký úspěch, byla jsem překvapená, že lidé mají o obrazy opravdu zájem. Můj instagram je vlastně takový mix mé tvorby a mých osobních fotek. Nechci oddělovat sebe od svých obrazů, protože jsem zrovna typ, který je dost podobný svým obrazům, je to takový jeden organismus, tak mi přijde fér ukázat to i na sociálních sítích.

 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

Sledujte nás na Instagramu @elleczech

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA