Coverstar Natalie Portman o slávě, ženských právech a nových filmech

Do pařížské restaurace, kde máme schůzku, dorazím brzy. V malé místnosti vzadu už sedí Natalie Portman – sama, před kamerou. Vedle našeho rozhovoru odpovídá i na sérii otázek pro sociální sítě ELLE. Pozoruji ji, aniž by o mně věděla. Všechno na ní působí křehce a okouzlujícím dojmem, ale nejvíc vás zasáhnou její oči. Dva korálky barvy čokolády, jiskřivé a pronikavé, se noří do objektivu, jako by měl vlastní srdce. Jemnými prsty obrací jednu kartu s otázkou za druhou a odpovídá soustředěně, přesně a rychle.

Podobná natáčení jsem už zažila – většina herců se zarazí, splete a začíná znovu. Ona ne. Jede na první dobrou, je to hotové. A s úsměvem si vzpomenu na přezdívku „Vážná Natalie“, kterou dostala na začátku kariéry, když ji unavovalo, jak se její dívčí tělo sexualizuje, a tak si kolem sebe vystavěla pevný pancíř. Dnes je to ale „Profi Natalie“, kdo přede mnou sedí.

Seznam jejích úspěchů je nekonečný. Její kariéra je stejně mimořádná jako pestrá: držitelka Oscara (za Černou labuť), s neochvějnou elegancí střídá nezávislé filmy (Láska napříč věkem, 2024) s velkými produkcemi (Thor z marvelovského univerza). Ale Natalie Portman je mnohem víc než jen hvězdné herecké portfolio.

Mimo jiné je producentkou (její společnost se jmenuje MountainA), držitelkou bakalářského titulu z psychologie na Harvardu, už téměř patnáct let ambasadorkou Miss Dior, oddanou feministkou, aktivistkou za práva zvířat (je přísná veganka – od jídla až po oblečení), polyglotkou a propagátorkou současné literatury díky svému knižnímu klubu na Instagramu. Je vůbec něco, co nezvládne?

Příliš dokonalá, aby to byla pravda? Ani náhodou. Od chvíle, kdy se přestěhovala do Paříže se svými dvěma dětmi, si vybudovala novou síť přátel. Shodou okolností máme společnou kamarádku novinářku – když jsem jí zavolala, aby mi o Natalii něco řekla, odpověděla: „Je báječná kamarádka, vtipná, loajální a vždycky připravená se bavit, ale víc neprozradím, protože si chrání soukromí. A prosím, nezmiňuj moje jméno, nechci se chlubit naším přátelstvím.“ Existuje vůbec hvězda světové kategorie, která umí být zároveň hluboký, radostný, skromný i odhodlaný člověk? A kdo se navíc dokáže pohybovat mezi lidmi s takovým taktem? Je načase zmáčknout nahrávání a přijít tomu na kloub.

O chvíli později mám jasno: za svou bezchybnou fasádou je Natalie Portman chic žena. ELLE si k oslavě svých osmdesátin nemohla vybrat inspirativnější tvář.

Ve své kariéře, která trvá už třicet let (!), jste se objevila na více než dvaceti obálkách ELLE. Máte nějakou obzvlášť oblíbenou? 

Bez váhání tu první. Bylo mi třináct a nemohla jsem uvěřit, že mě vybrali na titulní stranu! Když šel Léon do kin, neměla jsem samozřejmě ani agenta. Byla tu jen propagace, kterou pro mě zařídil Luc Besson, a tohle focení. Chci ELLE poděkovat, že mi jako první dala šanci.

Věděla jste tehdy o tomhle časopisu? 

Jasně! Jako náctiletá jsem si prohlížela všechny časopisy a zjišťovala, jak se stát ženou! ELLE je výjimečný magazín, který se předává z matky na dceru. U mě to ale jednu generaci přeskočilo. Moje babička byla hodně na módu a časopisy, ale máma byla proti. Řekněme prostě, že jsem převzala pochodeň já! Pamatuju si ještě jednu obálku. ELLE mě jednou vzala na Tahiti, bylo to úžasné! Měla jsem za sebou rozchod s přítelem a byla jsem fakt smutná. A pak jsme tam jeli a bylo to tak krásné! Pár dní čisté blaženosti, potápění s „hodnými“ žraloky. Bylo to magické.

ELLE vždycky střídala společenská témata, zejména práva žen, s lehčími – móda a krása přece v našem životě taky hrají svou roli. Co si o tom myslíte? 

To je ta radost být ženou! Myslím, že chvíle, které sdílíme s přáteli, jsou jako ženský časopis. Je to vlastně „socializace“. Můžeme mít velmi „hluboká přátelství“ i velmi „odlehčená přátelství“ a užívat si krásu estetiky, hrát si s líčením nebo oblečením – to všechno k tomu patří –, ale zároveň je naše existence sama o sobě politická. Jako žena si totiž nevyberete, jestli budete politická, nebo ne, protože stát rozhoduje o vašem těle a o volbách, které můžete mít. Teď prožíváme šílenou dobu světové politiky, zvlášť té americké. Opravdu to působí jako čas na velký odpor, skutečný boj za demokracii, která se tak dlouho budovala.

Ze všech ocenění, která jste získala (Zlatý glóbus, BAFTA, Oscar, SAG, ocenění Deauville American Film Festivalu atd.), je nějaké, které vám udělalo větší radost než ostatní? A proč? 

Asi SAG Awards, protože je udělují moji herečtí kolegové a uznání branže pro mě hodně znamenalo. 

Protože jste herečka-samouk? 

Často mám strach, protože jsem nikdy neprošla formálním výcvikem. Ani po třiceti letech nemám pocit, že mám ty správné nástroje. Závidím hercům, kteří školou prošli, protože to vypadá, že dostali jakýsi kufřík pomůcek. Můj přístup byl víc improvizovaný – učila jsem se od ostatních, „kradla“ nápady a průběžně je zkoušela. Zároveň je ale herectví velmi nepřesné umění – pracujeme přece s emocemi.

Když vyšel film Jackie, vysvětlovala jste, že abyste postavu zahrála, musela jste „upadnout do transu, skoro jako při voodoo rituálu“. Noříte se do své role s takovou vervou často? 

Ne, ne vždycky! Tohle bylo výjimečné. Existovalo tolik materiálu – spousta videí, knih a článků –, že to bylo jako spadnout do králičí nory. Drželo se mě to dlouho. Po filmu jsem ještě chvíli mluvila jako ona!

Je role nebo příběh, o kterém sníte jako herečka i producentka? 

Ano, je projekt, o kterém sním, a už dlouho o něm mluvím s jedním režisérem, ale zatím nic není rozhodnuté. Je o skupině amerických filozofek, což je hodně „nerdovské“, takže to není zrovna snadno prodejné (smích), ale opravdu doufám, že to vyjde!

Jaké máte projekty na konec roku 2025? 

Natočila jsem dva filmy, které by měly brzy vyjít. První, který režírovala Cathy Yan, je satira na současný svět umění s Jennou Ortega, Divine Joy Randolph, Sterlingem Brownem a Catherine Zeta-Jones. Natáčet v Paříži bylo skvělé. Pracovní název je The Gallerist. A druhý je Good Sex Leny Dunham, což doufám bude finální název, protože všichni přece potřebujeme „dobrý sex“, ne? (smích) Je to romantická komedie, kterou jsem koprodukovala, a loni v létě jsme ji s velkou radostí točili v New Yorku. [Pozn. red.: Portman hraje Ally, čtyřicetiletou párovou terapeutku, kterou nejlepší kamarádka přemluví, aby zase začala randit.]

Podle dlouhatánské stránky, která je vám věnována na Wikipedii, jste workoholička! Máte někdy chuť nedělat nic? 

Ten dojem máte, protože pracuju dlouho. Ale já klidně dokážu jen ležet a nic nedělat! (smích) Potřebuju dobít energii a mít čas na děti a rodinu. A docela bezpečně už umím říct projektu „ne“. Když je scénář a tým výjimečný, je to samozřejmě složitější, ale naštěstí je to spíš vzácné. Čím víc postupuju, tím snáz chápu, kdy je potřeba sundat nohu z plynu – zvlášť po třiceti letech!

Jednou jste řekla: „Naučila jsem se nepřikládat úspěchu příliš velkou váhu.“ 

Učím se nacházet víc prostoru pro radost a pro vztahy s lidmi. Možná jsem byla vychovávaná k tomu, abych dosahovala určitých ukazatelů úspěchu, ale to vlastně není to důležité. A taky – když máte to štěstí na dlouhou kariéru – vidíte zpětně, že některé filmy, které třeba neměly skvělé recenze nebo neuspěly v kinech, lidé po letech milují. Zatímco ty, které tehdy sklidily skvělé ohlasy, si nikdo nepamatuje. Je to velmi nepředvídatelné, a proto by se stereotypní měřítka úspěchu neměla spojovat s významem, který má vaše práce. Postupem času vidíte, jak se vaše umění lidí dotýká.

Vždycky jste byla angažovaná žena, aktivní na mnoha frontách – feminismus, ekologie… Mají témata, která vás zajímají, něco společného? 

Ano, myslím, že se toho spousta propojuje. Když se mi narodily děti, vdala jsem se a zažila hnutí #MeToo, to všechno dohromady mi ukázalo, že je před námi ještě dlouhá cesta. Došlo mi to později, asi v pětatřiceti. Věřila jsem, že se ten boj už vybojoval a že rovná práva jsou jistá – byla jsem vychovaná s pocitem, že mám dostupné všechny příležitosti. Dnes vidím, že práva a svoboda žen úzce souvisejí s právy v oblasti životního prostředí. To, že Zemi říkáme „matka příroda“, odráží, jak se k planetě chováme – podobně jako k ženám. Můj zájem o práva zvířat se navíc protíná s ekologickými otázkami, zvlášť když si uvědomíte, že mnoho zvířat využívaných pro jídlo jsou samice: krávy kvůli mléku, slepice kvůli vejcím. Jsme ochotni využívat ženské tělo pro kapitalismus, což vytváří spojitost – i když se projevuje různě. Od hnutí Time’s Up jsem do ženských témat hodně zapojená: spoluzaložila jsem ženský fotbalový klub v LA, Angel City FC, a spolupracuji se Susan Burton, která pomáhá ženám po výkonu trestu. Nejrychleji rostoucí skupinou uvězněných osob v USA jsou ženy, převážně kvůli chudobě. Navíc většina násilných činů je odvetou vůči násilnému partnerovi nebo manželovi – a většinou jde o matky. Se Susan pracujeme na tom, aby měly kde bydlet, když se dostanou na svobodu, aby získaly zpět své děti a mohly se znovu začlenit do společnosti.