Only in print: Skate or die Maxim

Letos Maxovi do nabitého kalendáře přibyla i spolupráce se Sazkou: společně s výtvarníkem Michalem Cimalou stojí za vznikem skateboardu reBoard, vyrobeného z upcyklovaných stíracích losů. Limitovaná edice skejtů kloubí udržitelnost, umění a technickou kvalitu.

Ve třinácti jsi vyhrál svůj první závod v Itálii a odvezl sis tři tisíce eur. Pamatuješ si, za co jsi je utratil? 

Tehdy jsem si je uložil do banky a z toho jsem si financoval další cesty na závody. Bylo to tak trochu vabank, ale dá se říct, že jsem je vlastně nikdy neutratil. 

Společně s výtvarníkem Michalem Cimalou stojíš za vznikem skateboardu reBoard pro Sazku z upcyklovaných stíracích losů. Co tě na tomhle projektu překvapilo nejvíc? 

Největší výzva byla, že jsme při výrobě skejtu použili materiál, který se normálně nepoužívá. Výroba skejtových desek je obecně hodně konzervativní – v podstatě se už čtyřicet let vyrábějí úplně stejně. Bylo proto super být součástí něčeho novýho, inovativního, a ještě k tomu zapojit recyklaci starých materiálů. Upřímně, ani jsem si nemyslel, že to půjde

Část povrchu má bílou stírací vrstvu a majitel skejtu si ji může setřít a vytvořit si tak vlastní design. Jak bys chtěl, aby s ní skejťáci pracovali – setřít, nebo nechat? 

Ta stírací vrstva odkazuje na losy, ale hlavně se musí sjezdit. Když mi řekli, že tam bude, moje první reakce byla, že tam dlouho nevydrží. To prkno je nadesignovaný na používání, takže tyhle vrstvy mizí hodně rychle. 

Co podle tebe ve světě skejtu opravdu dává smysl z hlediska udržitelnosti? 

Skejty nepůsobí moc udržitelně, protože jsou ze dřeva. Ve skutečnosti ale mají dost dlouhou životnost. Často dojezdím prkno a předám ho dál – někdo na něm jezdí další půlrok a pak ho dá svýmu kamarádovi. Většinou svoje desky poznám podle nálepek nebo gripu a párkrát se mi stalo, že jsem po třech letech někde na Slovensku potkal prkno, na kterém jsem jezdil já. Líbí se mi, že desky takhle kolují komunitou. Smysluplný krok by podle mě mohl být vytvořit systém, jak dostat použitý věci – stará kolečka, treky nebo prkna – k lidem, kteří si nový nemohou dovolit. Ať se vyrobený věci používají co nejdéle.

Má udržitelnost prostor ve tvém osobním životě? 

Snažím se nad tím hodně přemýšlet. Zajímám se o materiál, z čeho jsou věci vyrobený. A co je pro mě možná ještě důležitější – jak moc danou věc člověk opravdu používá. Snažím se to mít na paměti i při běžných nákupech, klidně si koupím něco dražšího, ale s tím, že to budu nosit nebo používat deset let a budu k tomu mít vztah. Mám pocit, že když se snažím ušetřit a vezmu něco levnějšího, použiju to párkrát a ve výsledku mě to vyjde dráž, než kdybych investoval do kvalitní věci, která vydrží dlouho, i když stojí víc.

Vyrůstal jsi v hodně mužském prostředí skejtové scény. Co sis z něj vzal a co už ti dneska přijde překonané? 

Nevnímal jsem to tak, protože jsem chodil na grafickou školu, kde byla zase většina holek. Takže jsem to měl tak padesát na padesát, formovalo mě do jistý míry obojí. Navíc skateboarding byl už tehdy oproti jiným sportům, které mi přijdou hodně mužský – třeba box nebo bojový sporty – mnohem otevřenější a volnomyšlenkářský. Okolo skateparku se pohybovali i lidé, co sami neskejtovali, ale prostě tam byli. Ta komunita byla vždycky uvolněná a inkluzivní, nepřemýšlelo se nad tím, jestli je někdo kluk, nebo holka. Prostě se jezdilo

Proč je se skateboardingem tak úzce spjatá móda? 

Narážíme na to, jak to nazýváme. Mezi skejťáky se nemluví o módě, ale o stylu. Styl je to, jak se člověk hýbe, a oblečení ten dojem podporuje. Někdy se stane, že skejťák nejen dobře jezdí, ale má i perfektní cit pro oblečení, a pak to celé působí vizuálně skvěle. Je to jako u krasobruslení – když je někdo technicky dobrý, a ještě u toho dobře vypadá, je to silná kombinace. Samozřejmě ale jsou i lidi, kteří jezdí úplně neuvěřitelně, ovšem jejich styl oblékání je takový, že se na ně prostě nedá dívat.

Co krása a sebepéče? Má ve světě skejtu své místo? 

Nazval bych to spíš sebeudržováním. Tím, že chceme jezdit co nejdéle, máme tendenci starat se o svoje tělo, a skrz to se pak dostáváme ke kráse. Skateboarding je hodně fyzicky náročný, plný pádů a zranění, a to člověka donutí začít řešit regeneraci, posilování a dlouhověkost. Takže to není primárně o beauty, ale o tom, jak se starat o tělo tak, aby vydrželo a mohlo dělat to, co nás baví, co nejdéle. 

Co pro tebe znamená maskulinita? 

Zodpovědnost. Říká se, že chlapi mají být silní, a já to vnímám tak, že čím víc zodpovědnosti chlap má, tím silnější je.

Jak se ti změnil pohled na to, co znamená být chlap, od chvíle, kdy se ti narodila dcera? 

To souvisí s tou zodpovědností. Je hrozně příjemný mít úkol, který bude na celý život. Vím, že na mně něco závisí, že jsem potřebný. Cítím se jako chlap, když jsem užitečný.

Co tě na otcovství zatím nejvíc překvapilo? 

Možná taková sobecká radost. Všichni říkají, jak to dělají pro děti, ale já mám často z dcery takovou radost, že to vlastně dělám i pro sebe. To chování není sobecký, ale ten pocit štěstí, který z toho mám, mi občas připadá, jako bych z toho čerpal víc já.