Naomi, ty už jsi na festivalu stálice. Co si na festivalu užíváš ze všeho nejvíce?
Mám na tom všem nejraději skutečnost, že se zde mísí asi tak všechny věkové skupiny a zároveň to, že si tento festival může každý udělat takový, jaký jen chce. Někdo chce být filmová hvězda, jiný chce vidět všechny filmy, které nepůjdou do kin, jiný zas chce jako první vidět ty, které do kin brzy půjdou. Nebo jít jen na hudební koncerty... Každý si z toho balíčku vytvoří ten svůj festival. Skvělé je také to, že se zde potkám se spoustou kamarádů, ať už tu jsem sama nebo ne. I když jdeš sama na film nebo na party, vždy někoho známého potkáš, nebo se třeba s někým novým seznámíš. Baví mě také to, že se všichni pěkně obléknou, nalíčí, celkově ta kultura, která festivalové dny doprovází.
A jak si užíváš dění v ELLE Beauty Lounge? Vždy projdeš nějakou skvělou proměnou, náš tým si tě oblíbil...
Baví mě celý proces, protože na konci je dejme tomu nějaký finální produkt. Zřejmě bych se sama nenalíčila nebo neučesala tak, jako tady, protože by mě to nenapadlo. A z ELLE Beauty Lounge si pak odnáším poznatky jako na příklad – sluší mi takováto linka, střih vlasů, o kterém jsem netušila, že by mi mohl slušet... Nedokážu si představit, že bych se doma tak dlouho věnovala svému looku, na to mě neužije, o to víc si to tu ale užívám.
Mnozí tě poznali díky reality show Love Island. Co ti účast skutečně dala?
Změnilo to můj pohled na předsudky. Ať už na ty, které například lidé mohou pociťovat vůči mně nebo na ty, které pociťuji já vůči jiným. Do soutěže jsem šla především proto, abych zbořila předsudky vůči sobě, které jsem myslela, že jsou zbytečné, ale zjistila jsem tam, že je naprosto přirozené, že je lidé mají. Je to první dojem, který člověk budí. Dříve jsem také měla automatické, stereotypní předsudky, které byly zbytečné. A teď po účasti v soutěži chápu, že je někdo pociťuje i ke mně.
Co tě v soutěži překvapilo?
V Love Islandu jsme neměli hodiny. Neměla jsme tedy přibližně měsíc ponětí o čase. Nikde to v reality show není řečeno, takže to jako divák nevíš, ale pořadatelé nám vlastně vzali možnost vědět, kolik je zrovna hodin. Pro mě to bylo dost náročné. Byla jsem dříve zvyklá si čas neustále hlídat, při focení, moderování, neustále jsi ve skluzu a honíš se s časem o závod. To v Love Islandu neřešíš a jsi vržena do nové reality. Orientovala jsem se dříve například podle toho, že oběd byl od dvanácti do dvou, ale tam jsi obědvala, když jsi zrovna měla hlad. Bylo to skutečně zajímavé, nemít ponětí o tom, kolik je hodin. Zjistila jsem, že čas není důležitý, ale že je podstatné, čím ten čas naplníš.
Ty se vrháš do životních výzev po hlavě. Je pro tebe něco výzvou každodenní?
Tedy, říkám si... poslední dobou se překonávám v pohybu. Můj partner je sportovně založený a já v každém dni objevuji nové a nové věci o kterých jsem si myslela, že nejsou nic pro mě. Baví mě pokořovat samu sebe a poznávat nové možnosti pohybu. Nedávno jsem například vyzkoušela wakesurfing. Bylo to pro mě velké překonání sama sebe, mám strach z vody. A bylo to super! Spolu s ním jsem se cítila bezpečně i v hlubokém moři plném vody, které jsem se bála.
Kde podle tebe najít opravdovou lásku?
Očividně na sekané v Lokálu!
Jak bys opravdovou lásku hledala, kdybys žila v Japonsku? Probíhalo by to stejně? Když odmyslím to, že tam nemají naši českou sekanou...
Myslím, že bych ji nenašla. Japonci to mají zkrátka jinak. Seznamování tam funguje trochu jako pohovor. Připadá mi, že když Japonec hledá Japonku, je to o něco jednodušší. Ale když člověk zná evropskou náturu, nebo tedy neasijskou náturu, je to pro něho těžké. Kdyby má máma tehdy neulovila mého tátu, tak tady teď tento rozhovor neděláme! Protože ač se máma tátovi líbila a chtěl ji oslovit, styděl se a zároveň by si to nedovolil, protože se to v Japonsku zkrátka nedělá. Ale v poslední době se to proměňuje s příchodem seznamovacích reality shows jako je například Love is Blind. Japonci také začínají objevovat Tinder. Najdeš na něm tedy převážně fotky ramenu, koček a majitelů profilů zezadu a s rouškou, ale začíná to. I když se podíváš například na Instagram Japonců, většinou na svých profilech nemají vlastní fotografie. Mají zamaskované tváře a tak... Zkrátka se to tam nedělá. A sekanou tam nemají. A Lokál také ne. Šance by pro mě byly mizivé!
Co tě z tvých širokých aktivit baví aktuálně nejvíc?
Poprvé mě začalo bavit užívat si více života než práce. Doteď mě nesmírně bavilo pracovat na sobě a na různých projektech, a baví mě to i nadále. Ale naše práce je taková šedá zóna. Je to zábava a náš koníček, ale zároveň neumíme vypnout. Můj screen time se v poslední době z obvyklých dvanácti hodin smrsknul i třeba jen na hodinu. Je to hezké a svým způsobem neuvěřitelné. V poslední době tedy zjišťuji, že letenky jsou i jinam než jen do Japonska a hodně s partnerem cestujeme na různá místa, která mi dříve byla vzdálená. Můj Max (Maxim Habanec, pozn. red.) mě vzal do svého života a já jej vtáhla do toho svého. Ukazujeme si navzájem věci, na které jsme doposud nebyli zvyklí. Oba si to moc užíváme a učíme se v tom fungovat, i když se často ujišťujeme jeden druhého, zda jsme v pohodě.
Tokyo nebo Praha?
Padesát na padesát.
Šindžuku, nebo Šibuja? A Letná, nebo Vinohrady?
To je jednoduché. Šindžuku a Letná!
Na jakém seriálu si teď ujíždíš?
Upřímně doufám, že si brzy pustím nové epizody And Just Like That!
Kdo je tvůj herecký crush?
Simon Pegg a Harrison Ford! A ještě Bruce Willis...
Kdybys s ním mohla strávit den ve Varech, co byste dělali?
Kdyby tady byli Harrison Ford a Bruce Willis, bylo by to asi hodně akční... Vzala bych je asi na tu sekanou, ale pozor, je zrádná! Tak možná raději jen někam na kafe.
Zdroj: Autorský článek
