Chci být sám!
Poprvé jsme to intenzivně pocítili v pandemii covidu. Část z nás musela výrazně omezit kontakty s přáteli, rodinou i kolegy a dlouhé týdny být zavřená mezi čtyřmi stěnami svého bytu. Mnoho lidí najednou začalo bojovat s pocity osamělosti a smutku, které vedly až k záchvatům úzkosti a psychickým problémům. Další část ale musela čelit druhému extrému – neustálá přítomnost partnera, rodiny nebo spolubydlících naopak vedla k zoufalé touze po samotě. Tato potřeba byla následně pojmenovaná jako aloneliness. Ani dnes, dlouho po covidu, není vyhráno. Spoustě lidí čas pro sebe a možnost být jen sám se sebou pořád žalostně chybí.
Samota není osamělost
Samota může mít mnoho tváří. Jednou je ta samota, kterou často trpí starší generace nebo jedinci, kteří mají pocit, že nezapadají do společnosti. Nulový kontakt s rodinou, žádný partner, málo přátel, to je typ samoty, kterou nemá nikdo rád, není volená dobrovolně a časem vede k psychickým problémům. Říká se jí anglicky loneliness. Jiným druhem osamění je právě ona aloneliness – krátkodobé a dobrovolné osamocení od ostatních lidí, po kterém prahneme, protože jsme přesycení ze společnosti jiných lidí.
Proč je čas o samotě tak důležitý?
Protože nikdo z nás není programovaný na to, aby byl nonstop k dispozici někomu jinému. Nejčastěji po aloneliness touží matky na mateřské, které oscilují mezi loneliness – sociálnímu distancu a odříznutí od jejich předchozího života a své sociální bubliny - a naléhavou potřebou aloneliness, protože ve dne v noci tráví čas s dětmi a všechny jejich myšlenky patří právě jim. Potřeba času pro sebe je individuální. Jinak to budou pociťovat extroverti, kteří společnost milují a sami se sebou moc času trávit neumějí a jinak introverti, kteří se potřebují od ostatních lidí izolovat častěji. Chtít čas pro sebe přitom není ani podivné nebo sobecké. Chce to trochu odvahy, protože na lidi, kteří sedí sami v kině, u skleničky nebo v restauraci, ostatní pohlíží pořád s otazníky, kde mají doprovod. Na samotu je ve společnosti pořád nahlíženo jako na něco nežádoucího a politováníhodného. A přitom pokud si čas od času samotu užijete, vrátíte se domů jako znovuzrození.
Dopřejte si „me time“
Chuť nakrátko opustit všední starosti, zajeté koleje, partnera nebo rodinu rozhodně není nic, ž čeho by vás měly trápit výčitky svědomí. Má to tak každý a dřív nebo později tato potřeba dostihne každého. Muži ji naplňují snáz. Vezmou rybářské pruty a jdou si na pár hodin posedět k vodě, sednou na kolo a projedou si oblíbenou trasu nebo aspoň vyrazí do posilovny nebo si zaběhat. My ženy to tak snadno neumíme, ale učíme se, a to je dobře. Ani vy nemusíte hned balit tašky a odjet na měsíc na ayurvédský meditační pobyt. Jednodušším řešením je čas pro sebe, tzv. „me time“. Během něj tu nebudete pro nikoho, kromě sebe. Budete dělat jen to, co vás baví, ať už je to sport, nákupy nebo poslouchání podcastů a budete to dělat o samotě. Jen vy, vaše myšlenky a to, co vám dělá radost. Me time je základní lidská potřeba důležitá pro naši psychohygienu. Nutná k tomu, abychom byli schopní se vrátit domů, podrážděně po všech neštěkat a nemít pocit, že nenávidíme celý svět.
Povinná pauza
Už si ani nepamatujete, kdy jste si čas jen sami pro sebe dopřáli? Výmluvy, že na to nemáte prostor, nechte stranou. Zachovejte se tak, jako byste onemocněli – také musíte alespoň na chvíli ležet a odpočívat bez ohledu na to, kolik povinností vám stojí ve frontě. Prostě si me time sami na sobě vynuťte. Odpočinete si, utřídíte si myšlenky a možná také pochopíte, proč se v poslední době chováte tak, jak se chováte. Může vám dojít, proč s vámi ostatní jednají určitým způsobem nebo rozlousknout řešení situací, které vás už mohou delší dobu trápit. Překvapí vás, kolik vás toho napadá ve chvílích, kdy se můžete věnovat jen sami sobě. A i kdyby náhodou ne, nebude to ztracený čas. Každá chvilka, kdy se cítíte dobře, je jako nabitá baterka, ze které můžete později čerpat. Věřte tomu, ževámalonelinessprospěje.
Zdroj: marianne.cz, prettyslow.life
