Když chvála bolí: O hubnutí, komplimentech a tichém nepohodlí

Ty jsi krásně hubená! Jedeš Ozempic? 

„Ty jsi hubená! Strašně ti to sluší! Jak jsi to udělala? Nebo jedeš Ozempic?“ Nedokážu ani spočítat, kolikrát jsem podobné komplimenty a otázky letos slyšela. Měla bych být potěšená – vždyť tohle je přesně ten typ poznámek, které každou ženu těší. Přiznávám, že za normálních okolností by těšily i mě. Jenže tentokrát není moc co slavit. V hlavě mi běží dilema: mám souhlasně přikývnout, hodit to na Ozempic a rychle změnit téma? Nebo mám říct pravdu? Že mám za sebou nejhorší rok svého života, který mi vzal víc, než jsem kdy čekala. Mimo jiné i patnáct kilo.

Přestože moje proměna nemá nic společného s ukázkovým jídelníčkem ani nově nalezenou vášní pro sport, sklízím uznání, jako by šlo o výsledek pevné vůle a disciplíny. A nese s sebou to zvláštní, tiché nepohodlí. Nechci hrát roli někoho, kdo se k menší konfekční velikosti propracoval jezením salátů a každodenním půlmaratonem. Zároveň ale ani nemám potřebu otevírat pravdu, která by v konverzaci zněla těžce – a pravděpodobně nepříjemně pro všechny zúčastněné.

Když chvála není nevinná

Lichotit ženám kvůli úbytku váhy se může zdát jako drobnost, která přece nemůže ublížit. Jenže právě v tom je problém. Neustále tím přiživujeme představu, že štíhlost je synonymem úspěchu, disciplíny a lepší verze sebe sama. Zdraví se tím redukuje na vizuální dojem a hodnota člověka se podprahově váže na číslo na váze nebo velikost oblečení. Jako bychom stále věřili v existenci jakéhosi exkluzivního klubu „těch správných těl“, kam se dá vstoupit jen s genetickou výbavou, sebezapřením a nebo za cenu, kterou raději nevidíme.

Neviditelné příběhy za viditelnou změnou

Jenže úbytek váhy velmi často není výsledkem cílevědomé snahy, ale vedlejším efektem těžkého období. Tělo reaguje na stres, ztrátu nebo úzkost dřív, než to okolí stihne pojmenovat. A zatímco zvenčí přichází obdiv, uvnitř zůstává otázka, kterou si klade mnoho žen: opravdu stačilo zhubnout pár kilo, aby se všechno ostatní přestalo počítat? Sama jsem si uvědomila, jak snadno se přehlíží roky péče, investic a práce se sebou ve chvíli, kdy konfekční velikost klesne o dvě čísla. Chvála pak neoslavuje úspěch, ale výsledek něčeho, co bychom si často raději odpustily.

Hodnotu člověka neměří konfekční velikost

Právě na to opakovaně upozorňuje i Lada Brůnová, zakladatelka organizace 3pe, která se věnuje problematice poruch příjmu potravy a o tomto tématu mluvila také na ELLEphorii. Připomíná jednoduchou, ale zásadní věc: nikdy nevíme, proč někdo zhubl – a zároveň bychom tím neměli naznačovat, že jako člověk má větší hodnotu tehdy, když je hubený. V době, kdy se s nástupem GLP-1 léků do estetiky i módy nenápadně vrací vychrtlost jako nový ideál, je tohle poselství důležitější než kdy dřív. Chválit bychom se měly dál. Ale za styl, energii, laskavost, charisma, způsob, jakým se pohybujeme světem. Protože to jsou kvality, které nepodléhají trendům ani váhovým výkyvům.