Bratrstvo mužů bez sexu založili mí tři kamarádi. Stalo se tak při našem společném lyžování a při popůlnočním rozhovoru nad dopitou flaškou slivovice. Všichni tři byli ženatí a trpěli v nedobrovolném celibátu, všichni si za to alespoň částečně mohli sami a všichni z toho chtěli ven, jen nevěděli jak, a začínalo jim z toho hrabat. Narazil jsem na ně nad ránem, když jsem v polospánku bloudil chatou a hledal láhev minerálky. „Jsou to muka Tantalova, chlapci,“ řekl jeden z nich, jinak novinář významného deníku a muž, jehož manželka přistihla se svou nejlepší kamarádkou v situaci, kterou bychom mohli nazvat jako pokročilá předehra. „Chybí mi to jako v pubertě. Nemám to, protože mě žena trestá a já sám sebe trestám též, takže si nejdu pro kousek lidského tepla jinam, ale žebrám u manželky.“
„Nejhorší na tom je, a skoro se stydím, že to jako dospělý chlap musím říct, že mi nechybí ani tak sex, ale to, že mě moje žena nehladí po zádech. Chápete to?“ zeptal se dvoumetrový chlap, jinak horolezec a zubař.
„My to chápeme,“ odpověděl mu třetí z trojice, majitel chaty a grafického studia. „A ony to nechápou. Ženy nechápou, že my, muži, po nich toužíme a že to není jen o sexu, že je to o všem tom komplexním, o detailech, o tom, jak se na mě dívá, jak má z auta pomačkanou sukni, o kapesníku v kapse kabátu, o rozmazaných stínech a o jejích nohou v hladkých punčochách. Že odmítáním sexu trestá i sebe, že tím něco mezi námi umírá, to magické, nevyslovitelné a krásné.“
Bylo to posezení jako z nějaké české komedie, až na to, že to nebyla zrovna sranda. Chlapi se lyrickými pasážemi propracovali k praktickým, ale celkem nepoužitelným návodům, jak dostat ženu do postele. Od amatérských sexuologických rozborů jsme se potom společně dobrali zjištění, že ženy dovedou někdy neuvěřitelně dlouho hledat řešení a definice tam, kde je třeba jen natáhnout ruku a nechat to na přirozených instinktech.
No a pak přišel novinář se svou pochmurnou teorií o korumpovatelnosti člověka. Její hranice je prý postavena na dvanáctinásobku našeho celoročního příjmu, což podle něj v podstatě znamená, že zkorumpovatelní jsme úplně všichni. Za dvanáctinásobek toho, co vydělá za rok, je každý ochoten udělat cokoliv.
„Když si to převedeme na naši domácí situaci, tak já za dvanáctinásobek toho erotického a láskyplného, co jsem zažil s manželkou za rok, udělám také cokoliv. A když už tomu pomalu bude rok, co se náš sex rovná nule, jsem už vlastně korumpovatelný přímo neskutečně a už teď se bojím, že se na mě na ulici usměje nějaká důchodkyně a já se jí vrhnu k nohám.“
Byl jsem z nich nejmladší a handicapovaný svým uspokojivým sexuálním životem, takže jsem si případné rady nechal pro sebe. Když se mě však druhý den na svahu zeptal novinář na moje prognózy vývoje partnerských vztahů bez sexu, řekl jsem mu tedy svůj názor: Příroda je silnější než všecky naše fantasmagorie. Příroda se postará o to, aby lidi žili ve skutečných párech – v těch původních, anebo utvoří nějaké nové.
„Mám svou ženu rád,“ řekl novinář. „Chci být s ní. Jen ne tak jako teď. “
„Tak uber na tělesnosti a přidej na duchovnu,“ řekl jsem mu v záchvatu inspirace. „Vezmi ji na výlet, vařte spolu, dívejte se na filmy, pomlouvejte známé, ale o sexu už nemel. To nech na ní.“
„Nerozumíš tomu,“ odrazil se a spustil se dolů svahem.
Po roce jsme se opět setkali a vyrazili do hor. Zubař tou dobou už absolvoval pár sezení v manželské poradně a jaksi se mu to doma dalo do pořádku. Grafik se rozvedl a na chatě s námi pobývala jeho nová přítelkyně, která jako by exmanželce z oka vypadla – až na ty postelové záležitosti, samozřejmě.
No a novinář údajně poslechl mou radu. Když manželku sklátila angína, staral se o ni, četl jí nahlas, vařil polévky a odšťavňoval pomeranče. Po pár dnech ho žena vtáhla do zapocené postele a prý se děly divy. Do podrobností nezacházel, ale těhotenské břicho velikosti kredence, které před sebou jeho žena nesla, bylo dost výmluvné samo o sobě. A já si vzpomněl na Jeffa Goldbluma, který v Jurském parku při pohledu na naklonované dinosaury poznamená: „Život si svou cestu najde.“ Je to tak. Příliš mudrujeme, točíme se v kruhu ukřivděnosti a smutku, a pak se ne stačíme divit, co se s námi děje.
