Režisérka Teona Strugar Mitevska se totiž vyhýbá popisu Matky Terezy jako svaté mučednice a na ikonickou postavu dějin se dívá bez patosu a nánosu legend. Divákům tak místo biografie laskavé světice v duchu neurazí-nepotěší servíruje syrový, až nepohodlný portrét ženy v rozmezí několika málo dní před založením řádu Misionářek lásky. Bez aureoly. Bez sentimentu. S odvahou podívat se na legendu jako na ženy z masa a kostí, která se teprve chystá stát symbolem obětavosti.
Nekompromisní přístup k sobě i ostatním
Disciplína bez lidskosti, asketismus dovedený na hranu, pravidla, která nepřipouštějí slabost. Žádné doplňky, cestují nejlevnějšími prostředky, rodinu mohou navštívit jednou za deset let. Bez vyjímek. A především přístup k ostatním sestrám, který může místy působit až krutě. Rapace hraje Matku Terezu bez potřeby sympatií diváka - její chlad není póza, ale nástroj k naplňování své vize většího dobra a pomoci druhým. V prostředí, kde se od žen ve službách Boha očekává něha a tichá oddanost, působí její autorita téměř provokativně a nemístně. Není tu prostor pro empatii, jak ji stereotypně očekáváme od řeholnic. Místo něžnosti přichází disciplína. Místo mateřskosti řád. A právě v tom je film nejodvážnější - boří naši potřebu vidět ženy v pečujících rolích.
Ambice v místě, kde se nenosí
Měla vizi. Měla plán. A hlavně měla odvahu ho prosadit v prostředí, které ambice žen systematicky potlačovalo. Katolická církev byla - a stále je - institucí definovanou mužskou hierarchií. Přesto si dokázala vytvořit vlastní prostor, vlastní strukturu, vlastní pravidla, vlastní kult osobnosti. Film subtilně, ale jasně ukazuje její organizační talent i přirozenou autoritu. Sama by se tak nejspíš nikdy neoznačila, ale optikou dneška v ní lze číst i rysy tiché rebelky. Ženy, která si vzala moc tam, kde jí nebyla nabízena. V jistém smyslu ji lze vnímat i jako předobraz feministky - ne té manifestující, ale té, která prostě koná a nenechá se definovat očekáváním.
Mezi utrpením a smyslem
Jedna z nejkontroverznějších rovin filmu se dotýká kritiky, která Matka Terezu provází dodnes: kult bolesti, který odkazuje na to, že údajně upřednostňovala utrpení nemocných před jejich léčením; nedostatek odborné lékařské péče, absence analgetik. Mnozí kritici upozorňovali na to, že Matka Tereza věřila, že utrpení pomáhá chudým. Během rozhovoru v roce 1981 řekla: „Myslím, že je velmi krásné, když chudí přijímají svůj úděl, když se o něj dělí s utrpením Kristovým. Svět je obohacen jejich utrpením.“ Mitevska tyto otázky nevyvrací ani neobhajuje - nechává je viset ve vzduchu. Naznačuje ale důležitý kontext - Matka Tereza nebyla lékařka, ale duchovní. Její pomoc nebyla výlučně léčebná, nýbrž i spirituální, což v dnešním světě orientovaném na výkon a efektivitu zní téměř cize.
Bez svatozáře, bez odsouzení
Matka (2025) není film, který by chtěl rozhodnout, kým Matka Tereza byla. A právě v tom je jeho velká síla na poli biografických snímků. Ukazuje ženu z masa a kostí - neústupnou, komplikovanou, raněnou někdy až těžko stravitelnou. Ženu, která měla přesně definovanou představu o tom, jak by měl svět fungovat, a byla ochotná jí obětovat téměř vše. Není to portrét, který by vás uklidnil. Je to portrét, který vás donutí přehodnotit, co vlastně znamená dobro.
Návštěvníci si po odchodu z kina tak neodnesou odpověď na to, jestli byla Matka Tereza skutečně světicí nebo ženou se silnými charakterovými nedostatky. Největší kontroverze kolem její persony ohledně financování řádu nebo pochybných kontaktů dokonce ani nejsou jasně předestřené. Odejdou jen s nepříjemně přesnou otázku: kolik z té tvrdosti, kterou tak snadno soudíme, je vlastně podmínkou k tomu něco skutečně změnit?
- Zdroj článku:
Autorský článek
