V posledních dnech se veřejná debata upíná k něčemu, co novinářka Silvie Lauder ve své knize V pasti pohlaví nazývá „vraždou duše, které nikdo nevěří“. K sexuálnímu násilí. Nejprve s lidmi otřásl příběh dívky, jejíž nevlastní otec ji znásilňoval po dobu dvou let a od soudu odešel s podmínkou. Několik dní poté obletěla internet zpráva, že Istanbulská úmluva neprošla senátem a její ratifikace se tak odložila na dobu neurčitou. Zdá se, že ve vytváření bezpečného prostředí a záchytné sítě pro oběti genderově podmíněného násilí pokulháváme. Je tu ale přeci jen záblesk naděje. A to v podobě neziskové organizace proFem, která právě otevřela – v Česku úplně první – krizové centrum pro oběti sexuálního násilí PORT.
Anonymní útočiště s profesionální péčí
Zevně budova splývá s dalšími činžovními domy v pražském Břevnově. Zorientujete se až podle nenápadného nápisu na dveřích, které vedou – alespoň optikou kolemjdoucího – do pobočky české pošty. Už samotný příchod je tedy anonymní. Specializované centrum se nachází v prvním patře, rozkládá se na několik místností, přičemž každá má svůj konkrétní účel. Vedle čekárny a příjímací místnosti věnované krizové intervenci se nachází malý krizový pokoj s vlastní kuchyňkou, rozkládací postelí i koupelnou. Je dostatečně velký, aby se v něm na několik nocí mohla vyspat matka se třemi dětmi a je dispozičně umístěn tak, aby měla klientka možnost dojít si ven, aniž by musela procházet dalšími místnostmi centra. „Klientky tu mohou dle zákona zůstat až 7 dní, ale my víme ze zahraničí, že to bývají 3 až 4 dny, než se klientka trochu stabilizuje a odejde domů, k někomu z příbuzných nebo do jiného zařízení,“ říká ředitelka organizace proFem Jitka Poláková.
V centru se nachází vybavená ordinace s gynekologickým křeslem a koupelnou. Zde bude probíhat testování pohlavně přenosných chorob a sběr důkazního materiálu v podobě spodního prádla, vzorků DNA a podobně. Vedle ordinace je umístěn multifunkční prostor, který může sloužit pro skupinové terapie, školení profesionálů a porady, nebo rozbor důkazního rozhovoru, o němž ještě bude řeč. V zadní části centra se nachází kanceláře pro pracovní tým, který tvoří výhradně ženy.
Klient je na prvním místě
Místnosti, ve kterých probíhají individuální terapie jsou ve středisku celkem tři. Ve všech je gauč a jsou vybavené tak, aby působily co nejvíce komfortně a bezpečně. V jedné z nich jsou instalované kamery a mikrofon, které slouží k důkaznímu rozhovoru. Ten probíhá na vyžádání klientky ve chvíli, kdy si není jistá, zda svou zkušenost bude hlásit na policii. Nahraný rozhovor zaznamená stav klientky po útoku a uloží se ke zbytku důkazního materiálu, který se uchovává v uzamčených prostorách po dobu jednoho roku. Pokud se klientka po několika dnech, týdnech či měsících rozhodne případ nahlásit, PORT s jejím schválením předá veškerý důkazní materiál policii. „Toto považujeme za největší benefit našich služeb. Pokud dnes chcete, aby vám někdo sebral důkazní materiál, musíte to nejprve nahlásit, což se většinou děje, když už, tak s odstupem času, kdy jdou oběti na policii s prázdnou,“ vysvětluje Jitka Poláková. Dodává, že na klientky není nikdy vyvíjen sebemenší nátlak: „Nikdy nikoho do ničeho nenutíme, pokud klientka chce udělat nějaký krok, my ji v tom podáme pomocnou ruku…vše se ale děje až po jejím souhlasu.“
Organizace proFem čerpala inspiraci u obdobných projektů například v Norsku, Irsku nebo USA, ale podle ředitelky Jitky Polákové je raritní, že by se podobný rozsah služeb – jak v psychosociální, tak i v trestněprávní rovině – nabízel pod jednou střechou. Centrum se připravovalo 5 let, nicméně organizace proFem, jež se věnuje prevenci a zvyšování osvěty v této oblasti, slavila v prosinci třicetileté výročí. „Jsme tu pro kteroukoli ženu a kteréhokoli muže, kdo se cítí být obětí,“ zdůrazňuje ředitelka proFem. PORT plánuje otevírat i aktivity pro klientky, které budou chtít zůstat s centrem v kontaktu. „Jakmile si sedne základní provoz, plánujeme nabízet například trauma-senzitivní jógu nebo arteterapii,“ dodává Jitka Poláková.
Důvěra jako základ léčby
Nejčastěji uváděné číslo nahlášených případů genderově podmíněného násilí se pohybuje okolo pěti až osmi procent. Přitom zkušenost s nějakou formou sexuálního obtěžování či násilí má (podle nedávného výzkumu organizace proFem) v Česku více než každá druhá žena. Vzájemná nedůvěra státních orgánů a obětí je jedním z hlavních důvodů, proč si většina nechá traumatickou zkušenost pro sebe. Nedůvěra směřovaná k obětem však panuje i v jejich blízkém okolí, neboť je problematika sexuálního násilí opředena mýty a stereotypními představami, do jejichž rámce prožitá zkušenost dotyčné*ho málokdy pasuje. Obětem pak nezbývá než dusit jej v sobě a léčit trauma až s odstupem času. V opakování podobného scénáře lze zabránit právě navýšením dostupnosti specializovaných služeb, které zajistí krizovou intervenci, zpracování traumatu a následnou terapii. „Doufáme, že se jedná o pilotní projekt, o vznik know-how, které bude přenositelné při přípravě podobných služeb,“ říká Jitka Poláková. Dodává, že Akční plán prevence domácího a genderově podmíněného násilí, jenž spadá pod úřad vlády, počítá se čtyřmi takovými centry po celé České republice. Donedávna sotva existovala speciální krizová linka. Je PORT začátkem změny přístupu k obětem sexuálního násilí?
Zdroj: autorský článek
