Já jsem jiná
„Já nejsem jako ostatní holky.“ Věta, která zní jako úryvek z romantické komedie, ve skutečnosti vystihuje fenomén současnosti. Na TikToku se z ní dokonce stal hashtag, z hashtagu mem a z memu zrcadlo celé generace. Pick me girl – dívka, která se od ostatních distancuje, aby se zalíbila ostatním. Ví, že je hezká, přitažlivá, zábavná. Ale potřebuje to potvrdit od jiných. Tváří se proto, že je přirozená, nenáročná, taková parťačka do nepohody. Vtipná a střelená, ale zase ne příliš. Prostě jen tak akorát, aby to ještě bylo sympatické, ale ještě ne divné. Je dost jiná, aby byla zajímavá. Jezdí třeba na motorce nebo dělá nevšední sporty. Její koníčky mají zaujmout hlavně okolí, ji samotnou přitom už tolik bavit nemusí. Ale o to zase až tolik nejde, hlavně když to vypadá dobře pro ostatní. Je krásná a upravená, ale zase ne tak moc, aby jiné ženy ohrožovala. I pro ně je přece především skvělá kamarádka, nikoli zákeřná konkurence. Na první pohled je to možná zábavná charakteristika. Na ten druhý? Kulturní diagnóza. Touha být vybraná.
Těší mě, jsem pick-me girl
Říká se jim „pick me girls“. Ženy, jejichž hodnota závisí na tom, zda si je někdo vybere a pochválí je. Partner, přítel, šéf, algoritmus. Projevuje se touhou po lajku, uznalém komentáři, obdivné zprávě do directu. Z psychologického hlediska tahle touha často začíná už hluboko v dětství – v prostředí, kde pozornost nebo láska přicházely nepravidelně. Z toho vzniká až úzkostné připoutání, přehnaná snaha zavděčit se a zalíbit se. A právě z něj vyrůstá i dospělá verze: pick me girl, která se neustále ladí na frekvenci ostatních, aby neztratila pozornost a oblibu.
Když lajky suplují uznání
Na sociálních sítích dostává tahle dynamika úplně nový rozměr. Každé srdíčko, každý komentář „ty jsi fakt jiná/trhlá/skvělá/jakýkoli jiný kompliment“ funguje jako malá dávka dopaminu. Internet zrychlil cyklus validace a potvrzení vlastní hodnoty přichází v reálném čase. Bohužel ale stejně rychle mizí. A tak se scrolluje, znovu natáčí a fotí, sdílí. Pick me girls přitom hrají svou roli, která perfektně zapadá do logiky algoritmu: směs sebeironie, zranitelnosti a neokázalosti. „Já jsem ta vychillovaná typka, která jde klidně ven v teplácích a dá si radši pivo než prosecco.“ Tím cílí hned na dvě věci, které sociální sítě milují – humor a zranitelnost. Už ovšem nikomu nepřizná, že strávila dopoledne na klinice estetické medicíny, hlídá si kalorický příjem a než vyrazila na „pivko a tatarák“ strávila hodinu pečlivým líčením a děláním undone vln. Ty mají mimochodem také působit, že si proste jen rozpustila drdol a šla.
Autenticita jako póza
Ironie je, že právě touha být „autentická“ přivedla mnohé ženy zpátky k přetvářce. Internet je plný návodů, jak být „real“ – jenže tahle autenticita má přesně dané parametry: musíš být hezká, sympatická, nedokonalá, ovšem s mírou. Výsledkem je nová verze starého příběhu: žena, která se musí odpovídat ideálu, aby byla přijatelná. Jen tentokrát ne kvůli mužům, ale kvůli publiku. Kultura pick me je ve skutečnosti jen moderní verze starého ženského scénáře. Společnost ženy dlouhodobě učila, že být oblíbená je důležitější než být autentická. Že mít pravdu je méně žádoucí než být milá. Sociální sítě tento scénář jen převedly do estetiky roku 2025: do shorts, stories a do feedu. Za každým takovým obsahem ale často stojí skutečná, a někdy dost bolestná zkušenost s přehlížením, odmítnutím, s pocitem, že pro lidi, na kterých mi záleží, „nejsem dost“. Online prostor tenhle vzorec jenom digitalizoval. Dřív to byl pohled rodičů, spolužáků nebo partnera, dnes jde o počet zhlédnutí a followerů.
Jak z toho ven
Paradoxně právě pick me trend ukazuje cestu ven. Odhaluje, že v každé z nás žije část, která chce být viděná. Jen jsme si dlouho myslely, že potřebuje oči někoho jiného. Psycholožky tomu říkají „choose me voice“, neboli tichý vnitřní hlas, který kdysi nedostal dost lásky a teď ji pořád hledá. Je to zraněná část, která si zaslouží naši pozornost. A uzdravuje se ve chvíli, kdy ji konečně přestaneme umlčovat a začneme ji slyšet. Fenomén pick me girls není jen módní pojem z TikToku. Je to připomínka, jak moc jsme se naučily měřit svou hodnotu podle reakcí okolí. A můžeme to změnit.
Vidím tě. Jsi v pořádku
Začněme tím, že se na chvíli zastavíme. Když v sobě ucítíme potřebu potvrzení – „vidíš mě?“, „dělám to dobře?“, „sluší mi to?“ – zkusme si odpovědět samy. Vidím tě. Jsi v pořádku. Děláš to dobře. Zní to banálně, ale opakování téhle vnitřní věty dokáže pomalu přepisovat staré vzorce. Místo snahy zavděčit se druhým si dejme prostor dělat věci, které nás těší i bez publika. Kupme si jen tak kytky, pochvalme se do zrcadla, na konci dne si sepišme, co se nám ten den povedlo. Je to jednoduchý, ale účinný způsob, jak se učit dávat si uznání sama. Ve chvíli, kdy si dovolíme tuhle otočku, se všechno promění. Vztahy přestanou být bojištěm o lásku, práce přestane být soutěží o uznání a sociální sítě přestanou být katalogem pick-me girls. Už nepotřebujeme, aby nás validoval někdo jiný. Protože víme, že už dávno jsme to dávno udělaly samy.
- Zdroj článku:
Psychologytoday.com, Instagram.com
