Pocit, že si hrajete na někoho, kým nejste
Oslavovat vlastní úspěchy je pro spoustu lidí překvapivě těžké. Místo hrdosti se často dostaví pocit, že to tentokrát prostě jen nějak vyšlo. Franziska Kaschub, psycholožka a systemická koučka zaměřená na profesní rozvoj, se s tímto pocitem setkává ve své praxi pravidelně. „Odborně se mluví spíše o impostor fenoménu,“ upřesňuje. Nejde o diagnózu ani psychické onemocnění, ale o způsob, jakým o sobě přemýšlíme. „Lidé i přes objektivní úspěchy opakovaně prožívají pocit, že nejsou skutečně kompetentní,“ vysvětluje Kaschub. Jako by ostatní klamali a dříve či později měli být „odhaleni“. Typické je, že vlastní výkon připisují štěstí, náhodě nebo sympatiím okolí, nikoli svým schopnostem.
Odkud se ale tyto pochybnosti berou právě ve chvíli, kdy se nám daří? Podle Kaschub vzniká syndrom podvodníka kombinací osobnostních rysů a prostředí. Roli hraje perfekcionismus, vysoký smysl pro odpovědnost i citlivé vnímání sebe sama. Přispívá k tomu i prostředí, které klade důraz na výkon a ponechává málo prostoru pro chyby či nejistotu. „Pokud je uznání podmíněno hlavně výsledky, lidé se učí své úspěchy zlehčovat a postupně se dostávají do bludného kruhu pochybností, přetížení a pocitu, že si své místo vlastně nezaslouží.“ Své dělají i zkušenosti z dětství, školy nebo rodinného prostředí.
Všechno jen štěstí? Proč se pochybnosti drží tak pevně
Se syndromem podvodníka se často pojí sebereflexe, perfekcionismus nebo vyhoření. Sebereflexe je sama o sobě cenná schopnost – problém nastává ve chvíli, kdy se promění v neustálé sebehodnocení. „Lidé s extrémně vysokými nároky na sebe vnímají drobné chyby jako osobní selhání. Úspěchy pro ně jen zřídka fungují jako potvrzení,“ vysvětluje Kaschub. „To přesně odpovídá jádru impostor fenoménu: vlastní přínos je znehodnocován, zatímco náhoda je přeceňována.“
V prostředích, kde vládne soutěživost, vysoké tempo a minimální tolerance chyb, se tento vzorec ještě prohlubuje. „Taková prostředí posilují perfekcionistické tendence, protože slibují pocit bezpečí,“ vysvětluje odbornice. Dlouhodobě ale vedou k přetížení. Neustálá snaha dokázat, že na to máme, si totiž vybírá svou daň. A odtud už není k vyhoření daleko.
Jak poznat, že nejde jen o zdravou skromnost? „Skromní lidé vědí, co umí – jen to nepotřebují dávat na odiv. U syndromu podvodníka ale pochybnosti přetrvávají i tehdy, když fakta mluví jasně,“ říká psycholožka. Typické jsou myšlenky typu „Byla to náhoda" nebo „Nejsem dost dobrá", doprovázené napětím, strachem z odhalení a potřebou neustále něco dokazovat. Ta se pak přetaví do přehnané přípravy, nebo naopak prokrastinace – protože výsledek stejně nikdy nepůsobí dost dobrý.
Celebrity se syndromem podvodníka
Možná vás překvapí, že se se syndromem podvodníka potýkají i lidé, kteří jsou navenek považováni za velmi úspěšné – například Michelle Obama, Billie Eilish nebo Tom Hanks. Výzkumy navíc ukazují, že ženy o těchto pocitech mluví častěji a intenzivněji. Důvody jsou podle psycholožky často strukturální. „Ženy mají méně vzorů, silnější srovnávací dynamiky a dlouhodobě zakořeněné pochybnosti o vlastní kompetenci.“ Původně byl tento fenomén popsán právě u výkonnostně orientovaných žen. „Dnes víme, že se týká i mužů, jen o něm mluví méně – mimo jiné proto, že sdílení nejistot a emocí na pracovišti u nich stále není samozřejmostí.“
Jak umlčet vnitřního kritika
Dobrá zpráva? Syndrom podvodníka není doživotní rozsudek. Klíčové je zpřesnit vlastní vnímání reality. „Místo automatické myšlenky, že šlo jen o štěstí, je užitečné ptát se: Jaké schopnosti nebo rozhodnutí k tomu vedly?“ Pomáhá i zapisování úspěchů a pozitivní zpětné vazby – ne jako sbírka trofejí, ale jako korektiv zkresleného obrazu sebe sama. Stejně důležitý je soucit k sobě a vědomé opouštění perfekcionistických jistot – například odevzdat projekt i tehdy, když nemáme pocit, že je stoprocentní. Tyto přístupy vycházejí z kognitivně-behaviorální terapie a tréninku sebesoucitu a jsou vědecky podložené.
Syndrom podvodníka se navíc netýká jen práce, ale i studia nebo rodičovské role – zkrátka všude tam, kde se setkává výkon, tlak a vysoká očekávání. Cesta ven vede přes uznání vlastního pokroku a přijetí faktu, že kompetence neznamená dokonalost. „Úspěch si navíc každý může definovat po svém,“ uzavírá Franziska Kaschub. Syndrom podvodníka sice nezmizí přes noc, ale ve chvíli, kdy se přestaneme zlehčovat a dovolíme si své úspěchy přijmout, roste i vnitřní jistota. Skutečná síla totiž nespočívá v tom, že nikdy nepochybujeme, ale že se i s pochybnostmi dokážeme posunout dál.
- Zdroj článku:
Elle.de
