Už ani nevím, jak sen jet na Aljašku vznikl. Možná za to mohl dětský atlas, v jehož levém horním rohu byl namalovaný grizzly. Možná film Into the Wild, ve kterém mladý muž opustí svůj pohodlný západní život a vydá se sám jen s batohem vstříc divočině. A zcela určitě začal nabírat reálné obrysy jednoho zimního večera díky sestřině spolužačce Janě, která se na Aljašku před 13 lety přestěhovala. Během její ojedinělé návštěvy Čech jsem ji požádala o rozhovor do časopisu a po dvou hodinách jejího vyprávění jsem měla jasno. Na Aljašku chci. Musím. Brzy. Rok nato je začátek května a já stojím na letišti v Anchorage, největším městě Aljašky. „Jsme tady!“ zaječím na partnera. Ačkoli nás ty nejzajímavější zážitky teprve čekají, zdá se, že se mu ulevilo. Trvalo nám to čtyři dny, než jsme se na Aljašku dotrmáceli z Prahy přes Dublin, New York a Chicago. Zvládli bychom to za kratší dobu, ale s dražší letenkou. Takže jsme zvolili raději levnější a lehčí variantu. S heslem „co nemáš, to nepotřebuješ“ jsme se na měsíc sbalili jen do příručního batohu.

Ahoj, medvěde

Naši aljašskou výpravu začínáme právě ve městě Anchorage. Ačkoli to není oficiálně hlavní město, je největší a žijí v něm asi dvě pětiny obyvatel Aljašky. Z letiště nás vyzvedne sympaťák Miloš, manžel Jany, která pracuje v Národním parku Denali. Tam se vydáme až později, takže první dny nás na pravou divočinu připravuje její druh. Procestoval celý svět, ale Aljaška mu připadala jako nejlepší místo k životu. „Když potkáte medvěda, hlavně neutíkejte. Udělejte se co největší, promluvte na něj hlubokým hlasem, třeba „Ahoj, medvěde“, aby věděl, že jste lidi. A pokud by zaútočil, použijte tohle,“ ukazuje nám pepřový sprej na medvědy. „Je mnohonásobně silnější než normální pepřák. Člověka by to dokázalo udusit, medvěda to alespoň zaplaší,“ vysvětluje. „Mějte je vždy připravené v ruce, nenoste je v batohu ani v kapse. Tam vám budou k ničemu. Pokud na vás medvěd zaútočí, máte jen pár vteřin,“ varuje nás Miloš. „Útoky se stávají málo, ale pokud by vás napadl černý medvěd baribal, tak proti němu bojujte, pokud větší grizzly, lehněte si na zem a dělejte, že jste mrtví,“ dodává zkušeně. Vtom se na terase rozštěkají psi a vidíme, jak kolem domu jeden medvěd houpavým stylem právě běží. S partnerem si vyměňujeme vyděšené pohledy. Jsme teprve kousek za městem. Nazítří se ale máme vydat do aljašské divočiny na vlastní pěst.

Na ledovec v teniskách

Půjčujeme si obrovský bílý karavan, co vypadá jako lednice na kolech. Vyrážíme nejdříve směrem na jih k městečku Seward. Už jízda po klikaté silnici podél zátoky moře a v obležení majestátních hor je zážitek. S lehkou nervozitou však sledujeme neustupující sněhovou pokrývku. Nejsme tu moc brzy? Je pravda, že turistická sezona začíná zhruba až za týden a každý den zde hraje roli. Jaro na Aljašce totiž trvá zhruba druhou půli května, v červnu a červenci je tam léto, ale v srpnu se příroda halí už do podzimních barev a připravuje se na dlouhou zimu. Ta se evidentně ještě nevzdává. Při výšlapu na ledovec Portage Glacier se po kolena propadáme do sněhu, při výstupu na Exit Glacier už si ze zoufalství na tenisky navlékáme odpadkové pytle. Ty nám nakonec závidí i ostatní nedočkavci, které na treku potkáme v pohorkách. Mají stejně promáchané nohy jako my, co jsme na Aljašku naivně přijeli v teniskách.

Ačkoli se nám výšlap na ledovec dokončit po zmrzlých skalách nepodaří, i tak stojí scenerie za to. Ledovec nám odhaluje tyrkysové skuliny, které se v sílícím slunci nádherně třpytí, na bílé pláni tu a tam zahlédneme medvědí stopy. Nekonečný prostor je téměř hmatatelný. Z rozjímání na cestě zpátky nás vytrhne cizinec, který nám předává převratnou informaci: „Asi o sto metrů dál si ve srázu u potoka hraje medvědice s medvídětem.“ Srdce se mi sevře. Ačkoli mám z medvědů obrovský respekt, zároveň si strašně přeju je potkat v divoké přírodě. Našlapujeme opatrně, rozruší nás každé zašustění ptáků ve křoví. Nakonec medvědici opravdu spatříme, avšak bez potomka. Asi z dvaceti metrů pozorujeme, jak se drbe se za uchem, válí se ve sněhu, černý kožich se jí leskne na slunci. Hraje si skoro jako… medvídě? Co když je toto mládě a matka hlídá někde opodál? Dostat se do té nejnebezpečnější pozice, tedy mezi samici a mládě, nechceme, takže se raději rychle klidíme pryč. Životní zážitek si s sebou odnáším v bušícím srdci. Viděla jsem medvěda v divočině na Aljašce!