Adéla Šponerová o tom, co do našich těl vepisují trendy

Redakce | 20/11/2026
Jíte zdravě, cvičíte, ale jste vyčerpaná? Past moderního well-beingu
Foto: Adriana Fialová

Mít dokonalou rutinu, cvičit pilates a jíst zdravě. Kdy se z péče o sebe stane toxická posedlost výkonem a ze sebelásky jen další stresující úkol? Novinářka a autorka podcastu Ztělesnění Adéla Šponerová mluvila o odvrácené straně zdravého životního stylu s moderátorkou Gabrielou Heclovou.

Vytvořila jsi pro Radio Wave podcastovou sérii Ztělesnění. Co pro tebe to slovo znamená? Proč jste zvolily zrovna tenhle název?

Mně přijde to slovo hrozně krásné. Pro mě vyjadřuje to, že tělo nabývá nějakého významu a nese v sobě velké množství informací. Nejde jen o vzhled a estetiku. Na našich tělech můžeme číst třeba i to, k jaké sociální třídě se přimykáme. Úvodní myšlenka zněla: Co v dnešní době chceme ztělesňovat a proč? Zajímalo mě, proč máme touhu být takzvanou „gym girl“ nebo „pilates girl“ a jaké jsou naše skutečné motivace.

A co chceš momentálně ztělesňovat ty?Předpokládám totiž, že myšlenka vytvořit takovouhle sérii vychází přímo z tebe – ať už proto, že tě ten fenomén zajímá, nebo jsi tohle téma v minulosti sama řešila.

Určitě. Tělo je pro mě celoživotní téma. Myslím si, že pro spoustu žen je to těžké téma. Potkávala jsem se s řadou dívek, ale i mužů, kteří svůj vztah k tělu řeší v podstatě celý život. Původně jsem chtěla udělat sérii věnovanou čistě poruchám příjmu potravy. Nakonec jsme to ale s týmem uchopily víc „Gen-Z“ a zaměřily jsme se na instagramové a tiktokové trendy. Můžeš si totiž říct, že „pilates girl“ je jen nějaký neškodný hashtag, ale skrývá se za ním mnohem víc. Kult hubenosti je tu s námi roky, teď jen dostal nový kabát, a právě to jsme chtěly detailně prozkoumat. Chtěla jsem fenomén zpracovat skrze hluboké lidské příběhy a názory odborníků. V podcastu tak mluví nutriční terapeuti, psychologové i sociologové, aby nám pomohli pochopit, proč naše společnost tolik adoruje hubenost.

Tokárová a Ptáčková: Bolestivá menstruace není ženský úděl
Tokárová a Ptáčková: Bolestivá menstruace není ženský úděl

Překvapilo tě během přípravy něco? Nějaký „aha moment“, u kterého ti třeba i trochu zatrnulo?

Mně u toho bylo dost často smutno. Bylo v tom samozřejmě i krásné sdílení, ale když se bavíš s tolika lidmi a zjistíš, že všichni máme podobné zkušenosti, uvědomíš si, že své tělo často řešíme dost patologickou cestou. Zásadním zjištěním pro mě ale bylo, jak moc je toto téma rozšířené u mužů a jak málo se o tom mluví. Víme ze smutných statistik, že muži páchají sebevraždy častěji, ale zároveň se u nich o duševním zdraví tolik nediskutuje – a projevuje se to právě i na těle. Často naplňovali atributy nezdravého vztahu ke svému tělu, ale sami to tak vůbec neviděli a nechtěli o tom mluvit s odborníky. To byl podle mě obrovský rozdíl oproti ženám, které jsou zvyklejší tyhle pocity sdílet. S muži jsme si povídali třeba hodinu, než jsme zjistili, že to téma vůbec nemají zpracované, a navíc chyběla jakákoliv vůle nechat si pomoct. Obecně máme o mužích trpících poruchami příjmu potravy velmi málo dat.

Vrátím se úplně na začátek k názvu našeho bloku. Celý víkend jsme se bavili o zdravém životním stylu, o pilates, józe a barre. Zní to všechno skvěle, člověk pro sebe přece něco dělá. V čem je tedy problém? Kdy se z péče o tělo stane jen další odškrtnutá položka na to-do listu a vymkne se to kontrole?

To je otázka, ke které jsme se vztahovaly celou dobu tvorby podcastu. Zásadní je říct, že na sportu není nic špatného. Je to naopak jedna z mála věcí, u které máme vědecky potvrzeno, že tělu prospívá. Například nemáme úplně jasná data o tom, že by mírně vyšší BMI znamenalo nutně nemoc, pokud nejde o extrémní obezitu. Zato víme jistě, že aktivita má pozitivní přínos.

My jsme ale zkoumaly tu tenkou hranici, kdy se ze zdravého životního stylu stane rigidní povinnost. Narážely jsme na to, že jakmile do svého režimu nezapojíte určitou variabilitu a máte pocit, že musíte jít cvičit pětkrát týdně, přináší to obrovskou mentální i fyzickou zátěž. Nutriční terapeutka Markéta Gajdošová u nás například mluvila o RED-S syndromu, kdy výkonnostní sportovci trpí nedostatkem energie právě proto, že sportu mají až moc.

Sama u sebe to poznávám tak, že dřív jsem měla pocit, že musím cvičit každý den. Přitom skutečná péče o sebe někdy znamená celý den nedělat vůbec nic. Jakmile se ze sportu stane přísné pravidlo, které nemůžete změnit ani ve chvíli, kdy vám není dobře a cítíte, že na vás leze nemoc, je to špatně. Společnost vás většinou neupozorní, že děláte něco špatného, protože jít si zaběhat se přece cení. Hranice mezi tím, kdy vám sport slouží, a kdy vás naopak ničí, je nesmírně tenká.

A to samé platí u jídla. Existuje takzvaná ortorexie, což je posedlost zdravým stravováním. Člověk chycený v této smyčce nemůže sníst nic, co vybočuje z jeho přísné představy o dokonalém jídelníčku. Ve fitness kruzích se často démonizuje pečivo nebo cukry. Moderní nutriční terapie ale tvrdí, že jídlo má být vyvážené – musí v něm být sacharidy a musí přinášet i radost. Žít jen na bílých jogurtech asi není úplně ideální. Jsou to dobré úmysly, které ale v extrému končí nezdravě.

Pohyb má být za odměnu. Bára Voštová o tlaku na výkon a fitness mýtech
Pohyb má být za odměnu. Bára Voštová o tlaku na výkon a fitness mýtech

Jakousi posedlostí.

Přesně tak. Posedlost a rigidita, neschopnost upravit si den a život podle toho, co reálně potřebujete. Někdy je samozřejmě těžké rozeznat, kdy se vám na trénink jen nechce a kdy vám tělo dává signál, že si nutně potřebuje odpočinout. A to je taky naprosto v pořádku.

Co konkrétně se u tebe změnilo, že jsi najednou dokázala zavnímat, že takhle už to dál nejde?

V podcastu sdílím svůj osobní příběh, abych to posluchačům přiblížila. V naší výkonnostní kultuře vás málokdo upozorní, že toho děláte moc, protože přesně tohle společnost oceňuje. Od patnácti let jsem nábožensky denně cvičila a jedla stoprocentně zdravě. Může to znít skvěle, ale kolem dvaceti, když se k tomu přidala škola a náročná práce, jsem z toho vyhořela.

Pracovala jsem tehdy každý den sice od osmi, ale až do deseti do večera. Přesto jsem ráno v šest vstávala a šla si zaběhat. Bylo to na úkor kvalitního spánku i jakéhokoliv přirozeného životního rytmu. Hladina stresu vyletěla nahoru jen kvůli tomu, abych před prací stihla splnit svůj trénink. Tehdy to došlo do extrému – ačkoliv byl můj životní styl na papíře stoprocentně zdravý a perfektní, mému tělu v něm nebylo vůbec dobře. To byl ten vykřičník.

Od té doby se učíš být k sobě vnímavá a laskavá?

Ano, ale je to pro mě stále velká výzva.

Šestý ročník beauty festivalu ELLEphoria odstartoval!
Ikona beauty Millie Kendall o tom, jaká bude krása v roce 2030

Rozumím, mám to podobně. Ty jsi v podcastu zmínila zajímavou věc – že ideály krásy nejsou univerzální pravdou, ale mají svou historii, často související s mocí nebo kontrolou ženských těl. Můžeš uvést konkrétní příklad?

Všechny ty ideály, které dnes máme – tedy vysportované, „lean“ a hubené tělo – tu s námi rozhodně nebyly vždycky. Trvají možná tak posledních dvě stě let. Vždycky dávám jako jednoduchý příklad Věstonickou venuši. Pro tehdejší dobu to byl jasný idol, protože ztělesňovala plodnou ženu, která dokázala zajistit to nejdůležitější – rodit děti. Ten ideál byl zkrátka úplně jiný. Podobně to vidíme i na barokních obrazech, kde jsou těla celkově větší a zaoblenější. Z těsných korzetů měly ženy přirozené záhyby kůže, a to byl tehdejší vzor krásy. Často se snažíme namlouvat si, že dnešní ideál je jakési přirozené, odvěké pravidlo, ale tak to není. To, co nám připadá krásné, je vždy podmíněno kulturou a společností. A hubenost tím největším ideálem opravdu vždycky nebyla, i když teď už jím nějaký ten pátek je.

Nedávno jsem četla docela známý novinový výstřižek s Marilyn Monroe. Měl titulek: „Vypadá úžasně, přibrala 20 kilo.“ Je to neuvěřitelné, když si to vezmeš dnešní optikou. Dneska by asi nikdo nic takového nenapsal. Krásně to ale ukazuje tehdejší zeitgeist – ducha doby. Tehdy se to bralo tak, že když jsi přibrala dvacet kilo, vypadáš výborně.

Existuje nějaká spojovací linka, která propojuje všechna témata, jeŽ jste v rámci Ztělesnění prozkoumaly? Nějaký trend, ať už pozitivní, nebo negativní, který z toho jasně vystupuje?

Jako společný jmenovatel, který se prolíná vším, vnímám výkonnost. Zaměňujeme ji za zdraví. Naše společnost je výkonem nasáklá. Propadáme hustle culture, i já sama jsem roky s pýchou odpovídala: „Jsem tak strašně busy, to je úžasný.“ Trvalo mi dlouho, než mi došlo, jak nezdravé to je – brát únavu a přepracovanost jako znak prestiže.

A co se týče sebelásky – té věnujeme celou šestou epizodu. Ptáme se v ní, jestli se ze sebelásky náhodou taky nestal jen další nárok na výkon. Někdy vám totiž není dobře, nemáte se zrovna rádi, a rázem se začnete kritizovat ještě za to, že se zrovna v daný moment nedokážete dostatečně milovat.

Nejsi dostatečně výkonná ani v té sebelásce.

Přesně. Stane se z toho další splněný nebo nesplněný úkol.

„Učím se od něj zdravému sobectví.“ Peštová a Habera o 26 letech lásky
„Učím se od něj zdravému sobectví.“ Peštová a Habera o 26 letech lásky

Zdroj: Rozhovor proběhl na festivalu ELLEphoria 2026

Liběna Rochová: Doteky - O cestě do bezčasí

Související témata Ellephoria rozhovor lifestyle

Nejčtenější články

ELLEphoria Tajemství zdravého spánku: Neurolog David Pánek vyvrací časté omyly

Horoskopy Týdenní horoskop od 16. listopadu: Lvi účtují, Raci žonglují a Ryby mizí Týdenní horoskop od 12. října 2026

Styl slavných Bond girl? Nikoliv. Suki Waterhouse je svou vlastní múzou

Doporučujeme

Načíst další