Female gaze: Erotická povídka z pera herečky Petry Nesvačilové

Nádech, výdech. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Četla jsem si v jedné buddhistické knize, že když to udělám třikrát, uleví se mi. No, knize. Dobře, tak tolik nečtu, abych si přečetla knihu, natož buddhistickou. Psal o tom jeden ženský magazín, který to měl v rubrice „Jak být hubená a psychicky stabilní“. Snad nejdebilnější titulek, který jsem kdy četla. Všichni chceme být hubení a stabilní, mít se hezky, nakupovat mimo Ikeu, mít alespoň jedno tričko s nápisem Supreme nebo Anine Bing, a co rozhodně nechceme, je mít chlapa, který je tak trochu zadaný. Zadaný, je to váš šéf, navíc o rok mladší, jelikož vám táhne na pětačtyřicet. A to rozhodně nemáte zmražená vajíčka, protože jste celou dobu věřily, že to nepotřebujete. Že byste tím zakřikly setkání s vaším osudovým „mužem na celý život“ a založení rodiny. Místo toho máte již šestým rokem chlapa, který se nějak nechce rozvést a vy už ani nevíte, zda chcete, aby to udělal. 

Ano, takže nádech a výdech. Takový je můj život. Krásná garsonka v Bubenči, alespoň něco jsem si pořídila, kromě titulu – co si tak nějak má člověk v mládí udělat. Až na to, že já jsem si ji pořídila před rokem, po „šikaně“ od babičky, která nás neustále k něčemu nutí a my to s tou největší láskou plníme. Až na mě. Kromě garsoniéry jsem nic jiného nezvládla. Jo, dobře, mám dobrou práci. Jako IT specialista. Ano, píši to v mužském rodě, jelikož to někdy vnímám i jako takový protigenderový bojkot. No, nemá to moc logiku, ale mě to vymezení dělá šťastnou. Říkám si, aspoň „Něco“ mám. Mužské pojmenování ve svém deníku. Třeba ho jednou vydám.

Mohlo by se vám líbit

Intuice je mocnější, než si myslíte. Dokáže vám vybrat toho pravého

Deník Soni. Té Soni, co je sama, a když ji někdo balí, tak se může snažit sebevíc, ale stejně mu to nevyjde.

Miluji ho. Já ho totiž miluji. Nevím, jestli ho miluji proto, jak jsem se dozvěděla na terapeutických sezení, že ho nemohu mít, nebo je to jen prachobyčejně normální láska. Miluji jeho vůni, krásně voní. Někdy v noci se probudím a čichám k němu, k jeho šíji. A představuji si, že už bych nikdy s touhle vůni neměla nic společného. Může někdo na světě vonět stejně? Co rýma? Zachrání mě?

Ne. Asi ne. Sedím v kanceláři, je to opět ten den, kdy se nic nestane jinak. V kopírce jsou stejné papíry, v kuchyňce se ti stejní lidé baví u kávy a mají ty stejné hrnky. A vlastně jediná moje radost je právě v té neměnnosti, stejnosti. On. Pan Ženatý. Ten pán, co sedí přesně dva metry a 67 cm ode mě. Ze zoufalství jsem to v jedné krizi spočítala. To jsou ty momenty, kdy víte, že jste ta druhá a že asi vše, co říká, jsou jen sliby a vám jen utíká čas. Ale opustit ho nechcete. Jsem zoufalá. Zkoušela jsem snad všechny finty, útěky, dokonce jsem dala výpověď. No, ale nejde to. Kamarádky vás litují i vzhledem k vašemu věku a terapeutka chodí kvůli vám sama na terapii, protože s vámi už nic nesvede. Nakonec začnete terapeutizovat vy ji, aby nebyla z neúspěchu smutná.

Mohlo by se vám líbit

On měl být můj! Jak přežít, když si muž vašich snů bere jinou?

A teď vstoupil, jde z oběda. Dělám, že ho nevidím. On se usmívá. Kouknu na mobil a tam je asi dvacet srdíček a zpráv, že mě miluje. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Je to On. Už ta jeho chůze. Tak sexy, kolem dvou metrů, něco mezi Clooneym a Pittem. No, tak rty jako Pitt a zbytek Clooney. Jde tak ladně a sebejistě, jasně. A ten nádherný zadek. Ano, to na něm miluji. Je to sportovec. Tajně spolu chodíme na golf. Máme těch tajností tolik, že by se z toho dal už udělat veřejný vztah. A ty jeho ruce. Má krásné dlouhé prsty, kterými když se mne dotýká, mám pocit, že už nemohu dosáhnout většího uspokojení. Kvůli těm rukám se s ním nikdy nerozejdu. Může ale člověk promarnit svůj život kvůli nějakým rukám? Svoji naději a naději všech babiček?

Kvůli těm rukám se s ním nikdy nerozejdu. Může ale člověk promarnit svůj život kvůli nějakým rukám?

„Přijď, lásko, jsem tu sám.“ Zahazuji vše, všechna přání a naděje. Vezmu nějaké šanony, abych vypadala, jako že jdu něco řešit. Zvednu se. Tluče mi srdce, a to i po šesti letech. Ten tlukot je pořád stejný. Vzdávám se. Zaťukám. Nikdo mě nevidí. Přesto je to furt dobrodružné. Vcházím dovnitř, tvářím se zamyšleně, přeci jen kdyby šel někdo kolem. Stojí přede mnou. Zaklapnou se dveře. Usmívá se. Chci mluvit. Jedním gestem ukáže, ať nic neříkám. Nahne se přese mě a zamkne. Cítím ho, cítím tu vůni. Zvyšuje se mi tep. Je to ono. Chytne mě pod krkem a začne mě vášnivě líbat. Přitiskne mě ke zdi. Ruce mi zvedne nad hlavu. Všude kolem začnou létat rozsypané papíry ze šanonu. Pravou rukou se dotýká mých ňader. Nemohu dýchat. Odlétám do vesmíru, a to jsme teprve na začátku. Roztáhne mi nohy a pomalu se mě dotýká. Najednou mě otočí přes svůj psací stůl, a začne se se mnou milovat. On přesně ví, jaký má mít vše rytmus. Kdy zvolit lehkost, kdy tvrdost a kdy vulgárnost. Trochu mne zatahá za vlasy a to se mi líbí. Protože přesně ví, jak jemně to udělat. Začne přitvrzovat. Jeho zpocené tělo lemované sakem a košilí se otírá o to mé. Je uvnitř mne. A já vypínám, můj mozek už je pryč. Zakrývá mi pusu od vzdechů. Vše se kolem zrychluje. Oba společně vyletíme k Venuši a Marsu. Udělal mi to zase, takže vím, že odcházet neumím. Políbí mne na čelo. „Miluji tě,“ řekne. A já jeho. Rychle se oblékám, jelikož se snaží dovolat další klient. Jdu pracovat. Jsem rozechvělá a vím, že takový je můj svět. Večer se vidíme u mě. Jsem jeho pracovní schůzka. Tak bude mi pětačtyřicet a vím, že nějaké věci prostě změnit neumím. Budu žít v naději, v jakékoli. Nádech a výdech. To udělám třikrát a budu věřit.

Mohlo by se vám líbit

Jak přežít letní lásku a zlomit co nejméně srdcí

Zdroj: Autorská povídka