Na scénu přichází Natália Germáni

Za prsty zalézá mráz, je studený březnový večer. Ona zimu ale vůbec nevnímá, zalévají ji střídavě vlny horka a chladu nezávisle na tom, jaké je venku počasí. Blíží se osmá hodina, za pár chvil začíná přímý přenos z udílení Českých lvů v Rudolfinu a ona jde na vysokých podpatcích po schodech potažených červeným kobercem. Stoupá pomalu a s rozmyslem, nechce, aby se jí podlomily nohy. Při pomyšlení na to, že už za chvíli možná bude muset kvůli křišťálové sošce vyjít na pódium a mluvit před publikem, se jí dělá slabo. Uhladí si šaty, dotyk hebké tkaniny uklidní prsty, kterým by se chtělo chvět. Nemá to ráda. Vzduch ztěžkne napětím a očekáváním a ona nikdy neumí odhadnout, jak na ni budou lidé v hledišti reagovat. Připočítejte si k tomu jetlag po letu z New Yorku… protentokrát jí karty rozhodně nehrají do ruky.

„Mám problém v komunikaci se živým divákem, nepředvídatelnost jeho reakcí ve mně vyvolává nejistotu. Nepodporuje mě při výkonu, naopak mám dojem, že mě spíše brzdí. Kdežto s kamerou mám úplně jiný vztah, mám pocit, že před ní dokážu být naprosto autentická,“ vysvětluje herečka, jejíž jméno se v souvislosti se současným slovenským filmem zmiňuje stále častěji. „A druhá věc jsou ta veliká gesta na jevišti – nejsou mi přirozená. Jsem autentická v určitém hereckém minimalismu, před kamerou to prostě umím prožít úsporně.“

Mluvíme spolu týden po Lvech, Germáni v newyorském bytě pouští dcerce pohádku a já mezitím v Praze přemýšlím, proč jí Česká televizní a filmová akademie cenu v kategorii Nejlepší herečka nepřiřkla. Z domácích filmů nebývám nadšená, ale Světlonoc, za kterou byla nominována, pro mě v tomhle směru tvoří naprostou výjimku. Loňský snímek režisérky Terezy Nvotové, který vypráví o pověrčivosti, nenávisti k jinakosti, ale také ženské síle a možná i magii, je ten druh filmu, o němž přemýšlíte ještě hodně dlouho poté, co odjedou závěrečné titulky, a který pak chcete v kavárně rozebírat s kamarády. Ale ne hned, budete totiž potřebovat čas zpracovat emoce, které ve vás vyvolá. Nezdá se ovšem, že by se neproměněná šance Natálie nějak dotkla. Mluví energicky o dalších projektech a hledí hlavně do budoucna. Ostatně jí může být útěchou, že film se pyšní daleko exotičtějším zvířetem, než je lev – Zlatým leopardem, oceněním, které získal při svém loňském uvedení na prestižním filmovém festivalu ve švýcarském Locarnu v kategorii Současný film.

Jako předškolačka chodila Germáni sice doma v Nitře do dramatického kroužku, ale spíš než raný projev jejího talentu za to mohly praktické důvody – kroužek se konal ve vedlejším vchodě. S příchodem do školy se na dlouhých devět let stal náplní jejího volného času sportovní aerobik. Ráda zkoušela nové věci a přijímala nejrůznější výzvy, ale stejně rychle ji všechno přestávalo bavit. Touha po čerstvých zážitcích nejspíš způsobila, že když její sestra přišla s návrhem, aby zkusila své šance v soutěži krásy, Germáni dlouho nepřemýšlela. Několik měsíců poté ji oslovila agentura s nabídkou práce a nějaký čas se pak věnovala komerčnímu modelingu, natáčela reklamy a kampaně. Poprvé se tak setkala s kamerou, naučila se, jak se postavit před objektiv, pohybovat se či pracovat se světlem. Přes agenturu ji poté oslovili do seriálu Dr. Ema. „Při herectví jsem poprvé pocítila, že to není klasické stereotypní povolání, že je to adrenalin, velmi živá, dynamická práce – točí se pokaždé jinde s jiným kolektivem, mám jinou roli, jiný charakter a ne­ustále je co se učit,“ vypráví herečka. Tehdy ovšem ještě stále považovala práci před kamerou za „side job“, něco, co ji baví a je příjemným přivýdělkem, ale nic víc. Mezitím začala studovat marketing, ale když byla ve druhém ročníku, scenáristka seriálu Kristina Cibulková jí navrhla, aby vyzkoušela přijímací zkoušky na Vysokou školu múzických umění. To by nebyla ona, kdyby hozenou rukavici nezdvihla… V den, kdy se dozvěděla, že ji na divadelní fakultu přijali, s marketingem sekla. „Rodiče, kteří mě od začátku všemožně podporovali a vytvářeli mně i sestře harmonické prostředí, abychom se mohly vyvíjet a růst, v tu chvíli začali mé herectví brát opravdu vážně. Vypadalo to, že bych u něj mohla i zůstat.“ A tak se stalo. ...

Zdroj: Autorský článek