Kristián Mensa: Tanec je moje kůže. Když se hýbu, vnímám svět jinak

Tanec je pro Krise jeho kůže. Prostupuje každým aspektem jeho života. Ovlivňuje, co si oblékne, jak dlouho spí, co si pouští do uší. Skrze pohyb poznává svět, lidi i sám sebe. A i když je dnes známý jako tanečník, ví, že kdyby si tělo řeklo o pauzu, bude tvořit jinak – skrz obrazy, kresby, vizuálno. S Kristiánem Mensou jsme si povídali během focení pro srpnovou ELLE, jehož tématem byl tanec. Na focení ho doplnila taneční a kreativní crew Dogga Clan a baletka Julie Petanová. Právě když před objektivem plula Julie a sálem Nové Spirály zněl nežný klavír z La La Landu, seděli jsme s Krisem v publiku a mluvili o tom, jak nad tancem přemýšlí, co se v něm děje ve chvíli, kdy vstupuje na stage, a jak naslouchá limitům svého těla.

Kdy jsi v sobě objevil kreativitu?

Myslím, že jsem byl kreativní už odmala, jen jsem ten pojem tehdy neznal. Byl to spíš způsob, jakým jsem vnímal svět. V lese jsem stavěl domečky, sbíral šišky a různě je aranžoval, dělal jsem si z nich dekorace. Pořád jsem něco tvořil. V první třídě jsem začal chodit na výtvarku. Bylo skvělý, že tam byli lidi, kteří smýšlejí podobně jako já. Navázal jsem tam mnohem hlubší vztahy než ve škole a poprvé jsem zažil, že tvorba může mít i nějakou váhu – že na konci roku můžeš něco vystavit, ukázat to doma nebo kamarádům. Ten svět mě bavil.

Mezitím jsem hrál fotbal. Dělal jsem brankáře, takže tam byl adrenalin a mohl jsem se fyzicky vybít. Ale něco mi tam chybělo. Vnímal jsem ten kolektiv jako dost nezdravý a hodně hierarchický. Vadilo mi, že jsi buď dobrý nebo špatný. Prošel ti míč – jsi špatný. Chytil jsi ho – jsi dobrý. Ale chyběl tam nějaký základní respekt jen za to, že jsi. Hrál jsem ale dál ze zvyku a ani jsem netušil, že existují jiné formy pohybu, které by mě mohly naplnit víc.

Jak ses poprvé setkal s tancem?

Byli jsme s rodinou a bráchou na výletě v Paříži a na ulici jsme náhodou narazili na street show s tanečníky. Úplně nás to s bráchou pohltilo. Hned jsem si představil sám sebe, jak jednou stojím na ulici a tančím. Po návratu do Prahy jsem si hned našel taneční školu na Opatově – Fantasy Dance Studio. To se pak rozštěpilo a my jsme se stali taneční školou, nebo spíš crew, s názvem Opatow Flavours. Naším prvním trenérem byl Robert Kysela a už po prvním tréninku jsem věděl, že tohle je ono. Hrozně mě fascinovalo, že tam byl úplný mix lidí – různých věků i národností. Okamžitě mě to vtáhlo a od té chvíle jsem školu skoro ani nevnímal. Žil jsem breakem. Od rána do večera.

Věnoval ses dál výtvarnu?

Ano. Pořád k tomu mám hrozně pozitivní vztah a beru to jako terapii. Výtvarné umění bylo v mém životě vlastně dřív než tanec, a ačkoliv teď pracuju jako tanečník, výtvarna se držím. Je to pro mě večerní meditace. A kamkoliv jdu, mám u sebe notýsek, kam si ve volných chvilkách kreslím. 

A myslíš, že se to někdy zase přeleje – že bude víc výtvarného umění než tance?

Myslím, že určitě. Buď když přijde nějaká výtvarná zakázka, nebo když to přirozeně ucítím. A nebo – i když doufám, že k tomu nedojde – když si tělo řekne o pauzu a já nebudu moct dál fungovat jako tanečník. Nechci si dopředu nastavovat žádné scénáře, ale je skvělý vědět, že mám tenhle plán B. Že kdyby něco, nebo kdybych si chtěl dát pauzu od tance, můžu tvořit jinak – skrz obrazy, kresby, vizuálno.

Jak bys popsal svou taneční filozofii? 

Pro mě je tanec opravdu lifestyle. Není to jen trénink jednou za tři dny na hodinu a půl. Je to způsob, jak žiju. Jak dlouho spím. Co si pouštím do hlavy. Co mám na sobě. Co mě inspiruje. Tanec je důvod cestovat. Díky němu jsem potkal nejlepší lidi – a často to ani nebyli tanečníci, jen jsme se potkali v tom otevřeném, tanečním rozpoložení. Když se hýbu, vnímám svět jinak. Tanec je moje kůže, kterou nikdy nesundávám.

Když tancuješ, jsi spíš ve své hlavě nebo ve svém těle?

Rozhodně ve svém těle. Zároveň jsem ale hodně in the moment. Vím, co se kolem mě děje, kde jsou lidi, jak jsou daleko. Nikdy by se mi nestalo, že bych někoho omylem kopnul – to body awareness je v tu chvíli extrémně silný. Je až neskutečný, jak se ti zapnou úplně všechny smysly. Myslím, že je to nejblíž, co se dostanu ke zvířeti.

Máš nějaký rituál, který ti pomáhá se do toho momentu dostat?

Zrovna včera jsem byl na battlu a měl jsem možnost to víc pozorovat. Zjistil jsem, že mi nesvědčí mít ten battle celý den v hlavě. Nedělá mi to dobře. Tak jsme s bráchou zašli do muzea na výstavu japonských monster. Bylo mi tam skvěle – úplně jsem se odpojil, pustil si hudbu a vnímal ty výjevy. Říkal jsem si: Tohle chci dneska večer ztělesnit. Chci se hýbat jako ten obraz. Pak jsme se jen tak procházeli po městě, dali si kafe, a já se snažil co nejdýl nemyslet na to, co mě večer čeká. Když pak dorazím na akci, dávám si pozor, abych se před battlem s nikým moc nebavil. Energie ostatních mě může rozhodit, a pro mě je důležitý být v tom zen módu. Protáhnu se, ale ne těsně před vystoupením – potřebuju chvíli jen pro neutrální bytí. Často ještě těsně před battlem na chvilku odejdu ven, podívám se kolem sebe, uvědomím si, že svět běží i mimo stage, nasaju to… a pak se vrátím. Úplně poslední věc, kterou dělám: když si stoupnu na stage, je pro mě důležitý navázat oční kontakt s lidmi kolem a s publikem. Přivítat je tím pohledem. V tu chvíli se všechno přepne – a tanec už se rodí sám z toho okamžiku.

Jsi na pódiu plně sám sebou nebo se objeví nějaké vlastnosti,které v běžném životě moc neukazuješ?

Myslím, že na pódiu zažívám úplně nejsvobodnější verzi sebe. A ten stav pak ve mně ještě nějakou dobu doznívá. Postupně se to ale přelije zpátky do mojí běžný neutrality. Podle mě nikdo nemůže být stoprocentně v tom stavu pořád. Ta čistota, kterou při battlu prožíváš, je intenzivní.

Často si říkám, že ve mně žije nějaké inner monster, které se pokaždé probudí jinak. Včera to třeba byla japonská stvůra. Nejvíc je to vidět na očích – jsou hravý. A taky se často směju. Smích je pro mě zbraň – je v něm radost, ale i šibalskost. V battlu tím trochu provokuju – dělám náročné triky a usmívám se jakoby to byla ta nejlehčí věc na světě. Takový ale v reálu nejsem a nechci být. Ani v battlu nejdu za hranu, můj styl nestojí na tom, že bych někoho shazoval gesty. Věřím, že samotný tanec mluví za všechno.

Jako tanečník neustále poznáváš své tělo. Vnímáš i jeho limity?

Určitě. Když mi bylo sedmnáct, měl jsem takový přístup, že něco zkusím na pódiu a buď to vyjde nebo spadnu a rozbiju se. Teď už mám k tělu mnohem větší respekt. Dělám to, co vím, že umím, a kolem toho si nechávám prostor pro experimenty. Pořád mě baví být mimo rovnováhu, mimo komfortní zónu. Spousta mých pohybů vychází z toho, že nevím, jak přesně skončí. Ale díky tréninku už mám zvládnutý pády i to neznámo. Takže se nebojím, i když netuším, jak dopadnu na zem. Jediné, co bych mohl ještě víc respektovat, je odpočinek. Spánek. Pořád si myslím, že můžu mít rozjetých víc věcí najednou a že to nějak zvládnu. Ale tělo si o slovo řekne – a dá mi jasně najevo, že takhle to dál nejde.

Stává se ti, že se jako kreativec zasekneš? 

Pár takových momentů jsem zažil. A často to mělo co dělat s ročním obdobím. Myslel jsem si, že v únoru můžu být stejně akční jako v srpnu. Tak jsem si naplánoval workshopy, videa, běhání, posilovnu... ale ono to nefungovalo. Workshopy nevyšly, lidi nepřišli, energie nikde. A na konci měsíce jsem byl úplně vyčerpaný a nemocný. Došlo mi, že jsme cyklické bytosti. A že je iluze snažit se být stejně produktivní každý měsíc. Paradoxně je nejhektičtější prosinec a leden – přitom by měly být podle počasí nejklidnější. Tak jsem se rozhodl víc naslouchat přírodě. Snažit se sladit s jejím rytmem.

Druhá věc je práce – jako freelancer řeším všechno sám: e-maily, faktury, organizaci. A ta administrativa se často začne míchat do té kreativity, blokovat jí. Něco, co má být čisté a ryzí, se pak zanese tímhle stresem. Takže se učím věci nekombinovat. Věnovat se jednomu projektu, dokončit ho – a teprve potom přejít na další. Aby se třeba nervozita z jednoho místa nepřenesla do jiného.

Co podle tebe chybí české taneční scéně?

Těžko se mi to hodnotí – poslední rok a půl jsem strávil hodně v zahraničí. Až teď se znovu zapojuju, chodím na sessions, snažím se být víc součástí. Takže to říkám s pokorou a odstupem. Napadají ale mě dvě věci. První je, že u nás je spousta fakt talentovaných lidí – ale často jsou trochu líní. Tanec berou jako koníček a nevěnují mu tolik času, kolik by mohli. A druhá věc je sebevědomí. Tanečníci se často neukazují, nejezdí ven, nevystupují ze své komfortní zóny. Čekají – buď až budou „dost dobří“, což podle mě nikdy nepřijde, protože člověk se pořád učí. Nebo čekají, až pojede celá crew. To jsem dřív dělal taky. Jenže pak neměli kluci čas, byli zaneprázdnění, a já si řekl: Hele, nebudu čekat. Pojedu sám. A to byl jeden z největších darů. Vydal jsem se sám a začal si budovat vztahy po celém světě. Uvědomil jsem si, že se tady máme fakt dobře. Znám tanečníky z jiných zemí, pro který je tanec jediný prostor svobody v jejich dni. A tím pádem do něj dávají úplně všechno.

V čem vidíš svoji jedinečnost jako tanečník?

Nechci znít klišovitě, ale upřímně o tom moc nepřemýšlím. Možná kdybys tu otázku položila někomu jinýmu, řekl by, že jsem hodně flexibilní. Ale pro mě to není ten hlavní rys, spíš něco, co vychází z mého charakteru a pocitu. 

Rychle jsem opustil breakový svět, protože jsem cítil, že za svůj styl nejsem úplně respektovaný. Pořád miluju breakovou kulturu a vnímám ji jako svůj základní stavební kámen, ale chyběla mi tam ladnost. Začal jsem pak svůj styl víc prohlubovat. A protože miluju klasickou hudbu, začal jsem na ni tančit. Myslím, že v tanci hodně pracuju s kontrasty – staré a nové, malý pohyb a pak velký, být úplně v sobě a najednou mimo sebe.

Co ti poslední dobou tanečně nejvíc rezonovalo?

Nedávno jsme vystupovali na festivalu Smetanova Litomyšl a bylo to překvapivě silný. Mám za sebou cesty do New Yorku nebo Kalifornie, ale tohle představení bylo jedno z nejhlubších, co jsem za posledních pět let zažil. Vytvořili jsme ho ve čtyřech tanečnících a se smyčcovým kvartetem. Měl jsem možnost zrealizovat spoustu nápadů, které jsem v sobě dlouho nosil. Takových, které mi v běžných tanečních představeních často chybí. Byl to takový nový milník. Doteď jsem tančil hlavně sólo – před kamerou nebo sám na pódiu. Ale teď nás bylo osm. A nebylo to o mně, ale o rovnováze a propojení. Všichni jsme si byli rovni. Vnímali jsme se navzájem.