Vášeň vs. klid
Nové filmové zpracování Bouřlivých výšin je vizuálně opulentní, syrové a bolestně krásné. Na drsných yorkshirských vřesovištích pro sebe stejně nespoutanou a vášnivou láskou zahoří Catherine a Heathcliff. Jacob Elordi coby Heathcliff je temný, uhrančivý, hluboce zraněný a systematicky krutý. Kamera miluje jeho ticho, jeho pohledy zpod obočí, jeho potlačený vztek a divoce silné city ke Catherine. Film nám servíruje destruktivní lásku jako haute couture - dramatickou, monumentální, osudovou. Každé jejich setkání je exploze. Každé odloučení trest. Každý návrat je ještě horší než ten předchozí. A přesto se od toho nemůžeme odtrhnout. Možná proto, že to vypadá jako „ta pravá“ láska - bolestivá, osudová, spalující. A právě tohle je ten bod, kdy si často pleteme vášeň a drama s hloubkou a opravdovými city.
Heathcliff není romantický hrdina. Je to muž posedlý křivdou, pomstou a vlastním egem. Catherine miluje, ale zároveň trestá. Jejich vztah není o vzájemném růstu a podpoře, je o moci, vlastnictví a bolesti. A přesto nám to připadá jako vrchol romantiky. Stejný trik na nás zkouší třeba Upíří deníky - Damon Salvatore je cynický, nevyzpytatelný, často bezohledný. Ale má charisma a pro Elenu by zničil svět. A navíc ho hraje Ian Somerhalder, to nemůže uškodit.
Problém je, že si vášeň často vykládáme jako důkaz hloubky a intenzity. Bolest a stres v kombinaci s láskou a něhou tvoří smrtelnou kombinaci. Vzniká tak silné pouto, které často mylně považujeme za osud či spřízněnost duší. Ve skutečnosti jde často jen o aktivovaný stresový systém. Klid na duši, který nám partner dokáže přinést, se na plátně špatně prodává, ale v reálném životě je to luxus, který bychom neměli podceňovat.
Chemie vs. stabilita a konzistence
Motýlci v břiše nejsou vždycky dobré znamení – občas je to prostě známka stresu. Elordi a Robbie mají chemii, která by mohla rozsvítit celé hrabství Yorkshire. Jejich doteky jsou elektrické, jejich hádky téměř erotické. Film si dává záležet, aby nám po celou dobu připomněl, že mezi nimi to tam „prostě je“. V opačném případě bychom se totiž mohli dovtípit, jak oškliví ve skutečnosti jsou.
Heathcliff je muž extrémů. Buď miluje obsesivně, nebo nenávidí. Buď je oddaný, nebo chladný a odmítavý. Totéž jsme milovaly u Christiana Greye nebo pana Rochestera z Jany Eyrové. Na plátně a stránkách knih to funguje, ale v běžném životě by to znamenalo neustálou emocionální horskou dráhu. A nulový pocit bezpečí. Chemie je totiž okamžitá, za stabilitou a konzistencí stojí dlouhodobé úsilí a skutečná oddanost.
Laskavý ke všem ženám vs. jenom ke mně
Exkluzivita na nás působí jako droga. Nenadarmo je hlavní hrdinka středobodem milostného zájmu, žádná jiná se jí nevyrovná. Heathcliff není muž, který by byl dobrý ke všem. Je posedlý jednou ženou. Catherine je jeho výjimka. Jeho slabost. Jeho posedlost. A to je přesně ta past. Romantické filmy nás naučily, že jsme tou jedinou, pro kterou dokáže být lepším mužem. Jedinou, která vidí jeho „pravé já“. Jedinou, pro kterou sundá brnění. Jenže muž, který je krutý k ostatním, nebude dlouhodobě laskavý ani k nám. Exkluzivita není totéž co respekt. A posedlost není totéž co láska.
Film to ví. Kamera nás nutí být spoluviníky. Máme pocit, že Catherine má výsadní postavení, jenže ona je jen další figurou v jeho válce se světem. A v reálném světě bychom velmi rychle zjistily, že být výjimkou u toxického muže je jen dočasná funkce.
Dělá mě lepší vs. živí ve mně to nejhorší
Láska nemá být bojiště, láska má být něžná a laskavá. Romantické filmy nám na nos navěšely bulíky jako: „Láska bolí“. Heathcliff a Catherine v sobě neprobouzejí to nejlepší, nevedou se k růstu, nepřinášejí si klid a harmonii. Živí v sobě navzájem svá zranění, agresi, pýchu a pomstychtivost. Jsou dvěma otevřenými ranami, které se místo hojení jen znovu a znovu drásají.
Kontrastem může být třeba vztah Elizabeth a Darcyho - tam alespoň dochází k proměně. K sebereflexi. K posunu. U Bouřlivých výšin nic takového nenastane. To je na příběhu fascinující a děsivé zároveň.
Proč to stejně milujeme?
Bouřlivé výšiny nás střídavě rozbíjí a zase dávají dohromady. Proč je stále milujeme, i když v reálném životě bychom se takovým mužům a vztahům vyhnuly obloukem? Protože toxická láska na plátně je bezpečná. Můžeme si užít adrenalin bez následků. Můžeme obdivovat temného muže, aniž bychom s ním musely řešit hypotéku, emoční nedostupnost, proraženou stěnu nebo jeho pasivně-agresivní ticho u večeře.
Film nám dovoluje romantizovat destrukci. Reálný život by nám za ni vystavil pěkně mastný účet.
- Zdroj článku:
Autorský článek
