Thea
Šéfredaktorka
Pro mě jsou muka vypíchnout jeden jediný počin, snažím se mít přehled a sledovat toho opravdu hodně. Řeknu tedy tři, máme kompromis? Naprosto světová výstava Doteky Liběny Rochové v Moravské galerii – wow! Mrazivá minisérie Adolescent. A nakonec film režisérky a scenáristky Kataríny Gramatové Nahoře nebe, v dolině já, na který mě vzala kamarádka Elizaveta a který mi vyrazil dech.
Magdaléna
Fashion redaktorka Elle.cz
Mým letošním nejsilnějším kulturním zážitkem byla výstava věnovaná Ricku Owensovi v pařížském Palais Galliera, kterou jsem navštívila v září. Nadchlo mě, jak vizuálně výrazně a zároveň citlivě je celá expozice pojatá – od dramatických siluet až po práci s prostorem, která působí mnohem intenzivněji než u běžných módních výstav. Je to skvělá příležitost nahlédnout do tvorby návrháře, který dlouhodobě posouvá hranice estetiky a přináší do módy nekonvenční perspektivy. Výstavu je možné navštívit do 4. ledna 2026.
Barbara
Editorka & kulturní redaktorka
Byl to rok, kdy silných kulturních momentů bylo víc, než se dá spočítat. Na festivalu mě (nechronologicky) zasáhl polský snímek o až nepředstavitelně odvážných ženách hnutí Solidarita, z reality vytrhla světelná instalace na chrámu sv. Ludmily v rámci Signal Festivalu, a do toho mě tiše, ale nekompromisně semlel film Karavan a stejně silně zarezonovala i Máma. Jenže pak přišla Rosalía a její Lux, vizuálně i hudebně silný statement, a najednou po letech znovu posloucháte všechny tracky od začátku do konce. Bez přeskakování, bez multitaskingu, mezi jazyky, žánry i náladami. A pak znovu. Připomenete si, že alba ještě nejsou mrtvá. Následující recenzi podepisuju: Some soundtracks make you cry. Lux makes you question existence – then dance about it.
Khali
Social media manažerka
Vybrala bych korejský seriál When Life Gives You Tangerines na Netflixu. Vyrostla jsem na korejské kultuře a i když se k ní v dospělosti vracím jen zřídka, tenhle příběh byl jako pohlazení – smutný, ale hřejivý. V tom každodenním shonu mi znovu připomněl, jak důležité je zpomalit, být tady a teď a vážit si rodiny, která je tím nejcennějším, co máme .
Viktorie
Production manažerka
Rok 2025 pro mě byl doslova prorostlý kulturou a nazvala bych ho back to the roots – návratem ke klasikám, které oslavují ženskost v mnoha podobách. V literatuře to byla Pýcha a předsudek od Jane Austen jako dokonalý enemies to lovers archetyp a také Milena Jesenská, ideálně skrze knihu Jsem Milena z Prahy a její eseje. Hudebně mě provázely silné ženské hlasy – od nového alba Rosalíi, která vrátila tradici do popové kultury, až po jazzové legendy jako Ella Fitzgerald, Buena Vista Social Club a především Lauryn Hill s autentickým albem MTV Unplugged No. 2.0. Filmově mě zcela pohltil Paolo Sorrentino se svou syrovou Parthenope a v Praze jsem si zamilovala výstavu Ženy, mistryně, umělkyně ve Valdštejnské jízdárně i kabaretní představení The Saturn Revue v Nové Spirále – výpravnou, hudební a vizuálně precizní show. Na umění je krásné to, že nám pomáhá utéct z dnešní chaotické doby a zároveň se vrátit sám k sobě, a tak moc doufám, že přesně toto s vámi udělá alespoň jeden z mých tipů.
Eva
Leading Editor ELLE.cz
Rok 2025 se pro mě nesl ve znamení knih. Večer před spaním, o víkendech a občas i během dne jsem sahala po knize – jen při čtení jsem dokázala opravdu vypnout. Meditovat neumím, zato se umím začíst. Příští rok si musím založit profil na Goodreads, protože lovit to zpětně z paměti… achich ouvej. Zachraňuje mě ale jedna autorka, která mě naprosto zasáhla – Rebecca F. Kuang a její knihy Yellowface a Babylon. Obě jsou o lidech, ambicích a rase. Na podobné vlně, jen s vtipem a nadhledem, ke mně letos hovořil i filmový debut režiséra Dužana Duonga Letní škola, 2001. Měla jsem možnost udělat s ním rozhovor a vidět premiéru ve Varech. Goosebumps. A v mém letošním Spotify Wrapped kralovala Olivia Dean a její album The Art of Loving.
Barbora
Lifestyle redaktorka Elle.cz
Pro mě byl letošní rok silný hlavně v audiovizi a hudbě. Z televizních obrazovek mě zasáhl seriál Adolescence, který díky one-take konceptu působí až znepokojivě a citlivě se dotýká vlivu sociálních sítí na dospívání. Pak je tu Eternity – romcoms jsou zpět, yay! A ano, je to všude, ale Stranger Things prostě nemůžu nezmínit. Jako dlouholetý fanoušek tohohle fiktivního světa silně prožívám jeho uzavírání. V hudbě jsem letos hledala hlavně emoci a jemnost a našla jsem ji v albu Textures od jihoafrického hudebníka Fiji Mageby, jehož soft zvuk se pohybuje mezi jazzem, soulem a hip hopem. Sluchátka mi okupovala i Quendresa, u které se soul mísí s elektronikou a devadesátkovou náladou a je v něm cítit osobní background. Chloe Qisha pracuje s popem hravě a s ironií, Laufey pak dokazuje, že jazzová citlivost a orchestrální aranže můžou v současném popu fungovat i bez nostalgického patosu. Spolehlivý hudební podkres najdete i v diskografii Debbii Dawson, jejíž zvuk se nachází někde mezi Sabrinou Carpenter a ABBou.
Zdenka
Beauty redaktorka
Právě dočítám Jména od Florence Knapp a už teď vím, že je to jedna z nejlepších knih, které jsem letos přečetla. Hraje si s otázkou, jak moc náš život ovlivňuje jméno, které jsme na jeho začátku dostali – a kolikrát už jsem nad tím se svým trochu pitomým jménem přemýšlela! Kniha je ale i o genech, které si v rodinách předáváme a které se mohou, ale také nemusí projevit, o domácím násilí, vztazích mezi sourozenci i přáteli. A hodně také o „co kdyby“. Je syrová a ve chvíli, kdy to čekáte nejmíň, vám dá ránu přímo na solar. Připravte si kapesníky a pusťte se do toho.
Domi
Grafička a fotoeditorka
Pre mňa bola kultúra tento rok návratom k radosti zo sústredeného sledovania. Výstava Mariny Abramović vo Viedni, ktorú je možné vidieť do marca, priniesla ticho, ktoré nepôsobí prázdno, ale učí byt skutočne prítomný. Oresteia v činohre Národného divadla ukázala, že aj veľké témy môžu fungovať s vizuálnou presnosťou a bez pátosu. Bugonia od Yorgosa Lanthimosa mi zostala v hlave pre svoju otvorenosť a jemný nepokoj, zatiaľ čo Weapons ma bavilo najma pre ikonickú zápornú Aunt Gladys - desivú, campovú a s parochňou, ktorá si zaslúži vlastný kredit. A na Slovensku? Najsilnejším kultúrnym pocitom je pre mňa fakt, že sa stále tvorí - napriek všetkému. Film Otec od Terezy Nvotovej aj opera Príhody líšky Bystroušky sú dôkazom, že schopnosť prežiť, tvoriť a íst stále ďalej je u nás stále živá.
- Zdroj článku:
Autorský text
