Existuje specifický, pronikavý zvuk, který jen tak něco neutlumí. Je to vřískot dívek pod pódiem, zběsilé klepání do klávesnice ve dvě ráno při publikování fanfikcí nebo videoeditů i kolektivní zalapání po dechu na sociálních sítích, když se jejich vysněný pár – „ship“ – konečně stane skutečností. Roky byla tato energie shazována jediným, zdrcujícím přívlastkem: cringe.
Lhostejnost není cool
Po éře Michaela Jacksona, Justina Biebera, One Direction a Harryho Pottera postava fanynky na čas ustoupila do pozadí a nastoupil kult nonšalantnosti. Ne že by všechny fanouškovské základny prořídly – I see you, Swifties – jen neexistovaly na každém rohu a v takovém měřítku. Cílem bylo zachovat si odstup, být tou „cool girl“, která má věci ráda, ale nikdy ne natolik, aby kvůli nim ztratila tvář. Tahle performativní lhostejnost se teď postupně rozpadá. Oceňujeme lidi s niche koníčky a vášní, lidi, kteří se nebojí zkoušet. A ex-fangirls chytají druhý dech.
Být fanynkou znamená být vnímána jako oběť hloupé hyperfixace – jako někdo, kdo propadl dočasné posedlosti a pro plakát nad postelí ztratil kontakt se světem. Fanynka zkrátka nikdy nebyla cool. Byla zesměšňovaná a občas i patologizovaná způsobem, jakým mužský sportovní superfanoušek nikdy nebyl. Když si muž pomaluje obličej a křičí na televizi, protože míč přeletěl čáru, říká se tomu vášeň. Je to pospolitost, „je to hra“. Když totéž udělá mladá žena kvůli boybandu nebo fiktivnímu páru, je to „hysterie“. Nálepka trapnosti byla vždy nástrojem k vylučování. Sloužila k dehonestaci vkusu žen a queer komunit s tím, že jejich radost je nekultivovaná nebo iracionální.
Páteř popkultury
Fanynky přitom hrají větší roli v tom, co každý den v médiích a kultuře konzumujeme, než by se mohlo zdát. Jsou těmi nejlepšími early adopters – trendy zachytí jako první, financují experimentální projekty a udržují franšízy při životě i v momentě, kdy dojdou rozpočty na marketing. Dokážou proměnit průměrnou knihu nebo seriál v globální fenomén během pár dní. Přesto stále přežívá líný předsudek: pokud jsou něčím posedlé mladé dívky, musí tomu nutně chybět skutečná kvalita.
Viděli jsme to už u Beatlemanie. V 60. letech kritici Beatles odepisovali právě proto, že jejich úspěch poháněla oddanost dospívajících dívek. O desítky let později titíž kritici považují kapelu za vrchol hudebního génia, aniž bychom se z toho ovšem poučili. Nadále podceňujeme tu holku s TikTokem a umem editovat videa, přestože její vkus je tím nejpřesnějším barometrem ducha doby. Mimochodem, víte, že v únoru HBO zaměstnalo fanynku jen na základě jejího videoeditu k Heated Rivalry?
Zpátky v zákopech fandomu
Dneska scrolluju Instagramem a v mém feedu se točí prakticky jen jedno jediné téma. Algoritmus mě zavedl hluboko do králičí nory Heated Rivalry a já si rozhodně nemůžu stěžovat. Není to vlastně o tolik jiné než loni v létě, kdy jsem tam měla náruživé diskuze o tom, jestli je pro Belly lepší Conrad nebo Jeremiah. Stejně jako tehdy, i teď jsou ženy zapojené do debat většinou starší zetka a mileniálky. Ex-fanynky, jejichž fanouškovské já se dlouho nedostalo ke slovu a naplno ho rozproudila až tahle hokejová queer romance.
Návrat k fanouškovství má v sobě něco nepopiratelně ozdravného. Je to způsob, jak získat zpátky tu část svého já, které dřív okolí říkalo, že to moc prožívá a ať už konečně dospěje. V hyper-individualistickém světě, kde nás definuje hlavně pracovní výkon, nabízí tento „třetí prostor“ útočiště postavené na tom, co milujeme, nikoli na tom, co produkujeme. Tohle útočiště má sice často virtuální podobu, ale ne vždycky.
Od vydání Heated Rivalry se staly extrémně populárními tematické ravy a party. Tyhle večery mají daleko k dnešní klubové scéně, kde lidé rozpačitě postávají u baru a skenují místnost v naději na flirt. Tady je cílem kolektivní, neironické uvolnění. Stovky lidí – nezřídka v hokejových dresech – zpívají z plných plic texty, které jsou spřízněné s jejich oblíbenou lovestory. Všichni si to užívají a prožívají společně. Je to prostor postavený na bezpečí sdíleného světa.
A ve finále je to přesně to, po čem podle mě nejvíc prahneme a co vědomě či nevědomě, virtuálně či offline vyhledáváme: sdílení emocí a zážitků, komunitu. Samozřejmě se na celý ten povyk kolem jednoho seriálu lze dívat kritickou perspektivou. Možná utíkáme z bolavé a dost náročné reality na chatu za Ilyou a Shanem. Možná to není zrovna produktivní, ale stejně tak není produktivní cítit se úzkostlivě, osaměle, paralyzovaně a nenaplněně. A jestli fiktivní příběh dokáže v současné realitě přinést upřímnou radost (kterou si dovolíme plně prožít), energii, úlevu a pocit sounáležitosti, tak proč si nevzít hokejový dres a nekoupit si ty lístky na party? Třeba se tam potkáme.
- Zdroj článku:
Autorský text
