Adults who? Proč už seriály nedokážou definovat celou generaci?

Když si pustíte první scénu komediálního seriálu Adults od stanice FX (jehož druhá série nedávno vyšla), uvidíte skupinku čerstvých absolventů v newyorském metru. Začíná to interními vtipy a uvolněnými narážkami, než celá scéna rychle eskaluje do bizarní situace, kdy se jedna z hlavních hrdinek, Issa, snaží z feministického trucu „přemasturbovat“ muže sedícího naproti.

Tahle scéna má v první řadě šokovat. Je drzá, chce dvacet-něco diváka hned lapit a ukázat mu, že se nebojí. Tvůrci tím deklarují, že na rozdíl od kultovních sitcomů minulosti tu nehodlají nic malovat narůžovo ani chodit kolem horké kaše. Tato snaha být za každou cenu „pro Gen Z“ vypovídá dost o tom, jak těžké je dnes takový seriál vůbec vytvořit.

Adults má aktuálně asi úplně nejblíž k tomu, aby se stali generačním hitem. Daří se jim balancovat vše, co musí dnešní seriál o generaci Z pro generaci Z splňovat, aby uspěl. Neutápí v trapnosti, je opravdový a lidský, nastavuje zrcadlo, nesnaží se svoje postavy prodat, tematizuje chaos a náročnost dneška, aniž by ztratil lehkost situační komedie. Ale pokud chceme jejich popularitu srovnávat s fenomény jako jsou Přátelé, Jak jsem poznal vaši matku nebo New Girl, jejich zásah je nesrovnatelně menší. Což nás přivádí k otázce: je dnes vůbec možné vytvořit Přátele pro Generaci Z?

Mohlo by se vám líbit

Neporazitelná po třicítce. 5 knih, které vám doporučuje Dua Lipa

No more Ted Mosbys

Dřív se televizní tvůrci snažili za každou cenu psát postavy tak, aby byly bezpodmínečně sympatické. Ne vždycky to dopadlo podle plánu – třeba u Teda Mosbyho z Jak jsem poznal vaši matku. Tenhle hlavní hrdina má dneska na internetu klub oddaných haterů, složený primárně právě z dnešní generace, která se k seriálu zpětně vrací. To nebyl záměr tehdejších scenáristů, je to spíš symptom toho, jak dnes konzumujeme příběhy a jak vnímáme a pojmenováváme problematické chování. A fakt, že je nám Ted po celou dobu prezentovaný jako ultimátní „good guy“, ho dělá o to míň sympatickým.

Tvůrci Adults se na urputnou snahu nám své hrdiny prodat, idealizovat nebo je jakkoliv obhajovat vykašlali. Proč by to taky dělali? Kulturní války v internetových diskuzích jsou všudypřítomné a nikdo se nedokáže shodnout na tom, jak by měla „správná“ postava vypadat. Má se postavit na jasnou stranu v nuancovaných debatách? Má být politická? Nebo radši apolitická? (A není apolitičnost obzvlášť dneska sama o sobě předmětem kritiky?). Má to být kariérista nebo kariéristka? Napsat objektivně líbivý charakter se stalo skoro nemožným, a vlastně docela zbytečným úkolem. Opravdu chceme v seriálu, který má autenticky vyprávět příběh současných dvacátníků, vidět lidi, kteří jsou vykreslení černobíle? Netoužíme mnohem víc po té nuanci, kterou sami žijeme? Chceme na obrazovce vidět náročnost dnešní doby, která od nás na jedné straně vyžaduje neustálou názorovost, angažovanost a společenskou empatii, ale zároveň v nás neustálým přísunem globálních krizí napěchovaných do mini videí na sociálních sítích pěstuje apatii a pasivitu. Jsou to náročná témata pro situační komedii, pokud chce ale aspoň trochu rezonovat s dnešní mládeží, musí s nimi nějak pracovat. Žijeme v době, která je ve všech ohledech chaotická, a to by měly seriály zasazené do současnosti reflektovat.

Seriálu Adults se přesně tohle daří. Není aspirační, nemaže nám med kolem pusy. Hrdinové nežijí život na vysoké noze v obrovském newyorském bytě, zatímco píšou jeden sloupek týdně. Neprožívají filmové románky a rozhodně jim nedokážeme vždycky fandit. Často jsou sebestřední a sobečtí. Kolísají mezi opravdovou a performativní angažovaností, chodí na terapie, zjišťují, jak fungovat v korporátu, jsou pokrytečtí a občas zneužívají neštěstí jiných, aby se sami dostali dopředu. Zároveň se ale opravdu snaží dělat správná rozhodnutí. Schovávají se za naučený therapy speak a umělou sebereflexi, ale pod tím vším se jen zoufale snaží najít své místo ve světě a pracovat na sobě. Najít tuhle rovnováhu – aby byl příběh současný, postavy opravdové, často frustrující, ale my se v nich přesto viděli a fandili jim – je těžké. Seriál Adults to zvládá, přesto z něj globální megahit není.

Mohlo by se vám líbit

Ženy podle Christophera Nolana. Hrají v Odysee opět druhé housle?

Nedospělí dospělí

Problém leží i jinde. Sitcomy devadesátých a nultých let stály na jasných, univerzálních životních milnících. Někdo dostal vysněnou práci, někdo se vzal, někdo si koupil první byt. Skupinka přátel tyhle kroky do dospělosti společně dekonstruovala a oslavovala. Jenže dnešní dvacátníci takové milníky často vůbec nemají. Nezaměstnanost mladých stoupá, na trhu práce se cítí nedocenění a vidina vlastního bydlení je pro většinu sci-fi. A randění? O tom, že Zoomers nemají sex, se napsalo mnoho. Z čeho chcete dělat klasickou generační výpověď o hledání lásky a kariéry, když tradiční dospělácká realita neexistuje? Nehledě na to, že pointou těchto televizních formátů byla vždy určitá bezstarostnost. Měl to být odpočinek. Jenže z prázdného bankovního účtu, ekonomické a environmentální úzkosti, geopolitických krizí, závislosti na telefonu a neexistujících vyhlídek se bezstarostná komedie staví hodně těžko.

Konkurence TikToku

Kde tedy dnešní dvacátníci hledají reflexi vlastních životů, když ne v televizi? Tam, kde vzniká nejrychleji a nejautentičtěji – na TikToku, Instagramu a YouTube. Proč by koukali na uměle vykonstruovaný příběh napsaný studiovými producenty, když jim jejich vrstevníci vyprávějí o randících katastrofách, zradách spolubydlících a úzkostech z dospívání přímo do kamery telefonu? Hollywood proto platí externím agenturám za to, aby seriály jako Adults rozsekaly na tisíce několikavteřinových klipů a zaplavily jimi sítě. Doufá, že když se přizpůsobí roztříštěné pozornosti mladých, konečně si je zaháčkuje.

Útěk do nostalgie

Když už si mladí přece jen pustí nějaký ten seriál, podle dat sahají po kultovních titulech. Jsme totiž mimo jiné generace, která hledá únik v nostalgii. A raději než abychom se dívali na seriál, který nám jen sofistikovaně dodá to, co vidíme denně na svém vlastním feedu, koukneme se, jak lidé existovali v klidnější době. V době, které nevládl internet, kdy lidé byli fyzicky spolu, mohli si dovolit bydlet sami nebo s kamarády, a svůj život opravdu žili, místo toho, aby ho jenom natáčeli. Proto každý podzim trendují na Netflixu Gilmorova děvčata a v mnoha obývácích stále hrají Přátelé.

To, že tvůrci Adults museli kontroverzní scénu v metru nakonec odsunout a pilot přetočit, vystihuje hollywoodskou křeč. Ve snaze zaujmout Generaci Z volí studia křik a extrémy v domnění, že jinak její pozornost nezískají. Přitom touha po komunitě a lidském kontaktu v těchto feel-good seriálech nikam nezmizela. Akorát nestačí přepsat staré šablony do moderního slangu ani spoléhat na levný šok. Pokud má někdy vzniknout generační komedie pro dnešní dvacátníky, nebude muset křičet – bude muset nabídnout pocit, že v tom chaosu nejsme sami.

Mohlo by se vám líbit

Projekt self: Proč musíme dělat všechno na max?