Nechci na nic tlačit. Teď to chci brát v klidu. Uvidíme, kam to půjde. Na začátku to může znít rozumně, dospěle a vlastně i trochu přitažlivě. Kdo by přece chtěl něco hrotit. Jenže pak uplyne nějaký čas a vy si začnete všímat, že se pořád točíte na stejném místě. Tuhle noční můru má za sebou spoustu z nás. Ten pocit, kdy s někým randíte, trávíte spolu čas, jste intimní, ale někde hluboko uvnitř tušíte, že v tom vztahu jste vlastně sama. Rozhodně ne proto, že byste chtěla víc, než je zdrávo. Ale proto, že druhá strana se bojí udělat krok dál.
Strach ze závazku z nikoho nedělá špatného člověka. Ale ani vás nezavazuje zůstávat ve vztahu, který vás dlouhodobě bolí nebo vyčerpává. Pokud máte pocit, že dáváte víc, než dostáváte, je v pořádku to pojmenovat. A pokud se nic nemění, je v pořádku odejít.
Plány existují jen v přítomném čase
Lidé, kteří se bojí závazků, mají často problém s čímkoli, co se odehrává v budoucnosti. Domluvit si schůzku na příští měsíc nebo dokonce jen na další víkend je pro ně stresující. Mnohem lépe se cítí v režimu spontánnosti, kde nemusí nic slibovat ani držet slovo. Nejde přitom o to, že by byli extrémně zaneprázdnění. Spíš o to, že jakýkoli závazek vůči druhému člověku v nich vyvolává nepříjemný tlak.
Mluví v podmiňovacím způsobu
Všimli jste si, že ve větách vašeho protějšku se neustále objevuje „možná“, „asi“, „pravděpodobně“ nebo „uvidíme“? Lidé se závazkovou fobií se málokdy vyjadřují jednoznačně. Neřeknou „přijdu v pět“, ale „asi přijdu kolem páté“. Jazyk je v tomhle ohledu hodně výmluvný – neurčitost jim dává pocit bezpečí. Když nic neslíbí, nemusí nic dodržet.
Neznají opravdovou blízkost
Na první pohled mohou působit společensky. Znají spoustu lidí a pohybují se v různých kruzích. Když se ale podíváte blíž, zjistíte, že v jejich životě chybí někdo, komu by se skutečně otevřeli. Kamarádství, obzvlášť dlouhodobé a hluboké, vyžaduje stejnou péči a angažovanost jako romantický vztah. Pokud někdo neustále mění okruh lidí a nikde se nezdrží dost dlouho na to, aby vztahy zapustily kořeny, může vám to hodně napovědět o jeho vztahové kapacitě.
Po povedeném rande se odmlčí
Rande dopadlo skvěle. Bylo mezi vámi napětí, smích, pocit blízkosti, bylo to přirozené. Druhá strana se pak ale najednou odmlčela. Přicházeli vyhýbavé odpovědi a náhlá zaneprázdněnost. Proč? Pro člověka se strachem ze závazku může být právě intenzivní blízkost spouštěčem úzkosti. Odmlčení je pak způsob, jak si znovu vytvořit odstup a uklidnit vnitřní chaos, který v něm silné emoce vyvolaly.
V minulosti neměli dlouhé vztahy
Když se řeč stočí k minulým vztahům, může se ukázat opakující se vzorec – krátké románky s expirací po pár měsících. Samozřejmě to samo o sobě nic neznamená, každý má jiné tempo i zkušenosti. Pokud se ale dlouhodobější vztah v jejich životě nikdy neobjevil, je na místě zbystřit. Může to naznačovat, že jakmile vztah začne vyžadovat větší investici, přichází potřeba odejít.
Kritizují vztahy ostatních
Všimli jste si, že často komentují cizí páry s lehkým despektem? „Ona ho hrozně kontroluje“, „oni spolu tráví až moc času“, „tohle bych nikdy nechtěl“. Tohle shazování vztahů bývá obranným mechanismem – pokud se jim povede přesvědčit sami sebe, že vztahy jsou pasti, ve kterých na ně číhá manipulace a ztráta svobody, nemusí čelit vlastnímu strachu z blízkosti.
Přespávání je pro ně nepohodlné téma
Zůstat u někoho přes noc může být pro spoustu lidí dost nekomfortní. Společná rána jsou totiž docela intimní záležitost. Představují rutinu, nelichotivé světlo, obyčejnost a neupravenost. Pro člověka, který se bojí závazku, je to často příliš, a tak přijdou výmluvy na vlastní postel nebo potřebu soukromí.
Nevytvářejí vám v životě prostor
Jedním z nejvýmluvnějších signálů je to, že vás postupem času nezačleňují do svého světa. Nepředstavují vás přátelům a rodině. Jejich denní režim se kvůli vám nijak nemění a veškerý čas spolu se odehrává mimo jejich běžný život. Vztah potřebuje prostor, který vytvářejí oba partneři společně. Pokud vám ho ale dlouhodobě nedávají, může to znamenat, že na skutečný závazek připraveni nejsou.
- Zdroj článku:
Psychology Today
