Scicli & Elsewhere: Jak nás přestěhování do ciziny změní od základů

Moje milé sicilské já,

stýská se mi.

Poslední rok jsem pochopil, že některá místa v nás probouzejí různé verze nás samých. 

Mít možnost žít mezi dvěma tak odlišnými světy dnes považuji za jedno z největších životních privilegií.

Jedna část mě ale tíhne víc k jednomu z nich. K Sicílii. I proto tam dnes trávím většinu roku. Poprvé jsem bez zpáteční letenky přistál minulý rok v květnu. Od té doby se většina mého života odehrává právě tam.

Kdykoliv se vrátím do Prahy, mám pocit, že žiju v jakési simulaci. Někdo mi vzal uplynulý rok, zmuchlal ho do kuličky ve tvaru aranciny a zahodil. Jako by staré prostředí znovu probouzelo koleje a (zlo)zvyky, o kterých jsem si myslel, že už nejsou mou součástí. 

A přitom se v Praze pořád cítím doma.

Jak prostředí, ve kterém žijeme, ovlivňuje člověka, kterým se stáváme? A co se děje, když se vrátíme tam, kde nás lidé znají jako někoho jiného?

Veškerý svůj čas v Praze mám pečlivě naplánovaný. Trávím víkendy na venkově, u rodičů, navštěvuji přátele a pozoruji, jak se jejich životy, kariéry a rodiny rozrůstají a společně se bavíme o tom, jaký kus cesty jsme ušli.

Zároveň si nemohu pomoci, ale mám pocit, že někteří z nich ve mně stále vidí pražského Matěje. A já nejsem dostatečně silný jim to odporovat. Protože popsat jeden rok práce na sobě samém, která ve skutečnosti nikdy nekončí a zahrnuje nové tváře i lidi, kteří vám vstupují do života, je těžké shrnout do pár hodin.

Najednou získáváte pocit, že vaši noví přátelé, které jste poznali v zahraničí, jsou vám možná bližší. Ne proto, že by vás znali lépe, ale proto, že vás poznali až jako člověka, kterým jste se mezitím stali. Díky tomu je pro vás jednodušší vedle nich růst a vytvářet si nové zvyklosti. Protože dnes už alespoň víte, co ve svém životě nechcete.

Získat ale nové přátele v zahraničí není snadné. V dnešní době zkratek, kdy vztahy hledáme na dating apps, je přátelství něco, k čemu zkratka nevede. Je třeba tomu dát čas, být otevřený, obezřetný, připravený na krátká přátelství, na lidi, kteří vám do života vstoupí náhodou, ale kvůli vzdálenosti je těžké vztah udržet, nebo na lidi, kteří do vašeho nového přátelství musí dozrát – stejně tak jako vy. 

Stýská se mi po mém sicilském já, které nepotřebuje sladkou tečku po obědě, které během dne stihne práci, posilovnu, nákup, práci kolem domu a vše v klidném tempu. Stýská se mi po ránech na lavičce s pozdravy sousedů, po surovinách a chutích, po myšlenkách, které se mi honí hlavou při jízdě na skútru, ale i po úvahách nad sebou samým na terase pozdě do noci.

I to je součást života člověka, který žije v zahraničí.

Chvíle a momenty, kdy jste sami. Kdy zpochybňujete každý krok, který vás dovedl až do domova, ve kterém teď sedíte sami, ve čtvrti, kde jste byli poprvé na prohlídce svého budoucího „tady jsem teď doma“.

Ale každý krok, který vás dovedl až sem, je krok kupředu. Občas krátký, občas delší, někdy překvapivý. Stále se ale posouváte. Opouštíte z různých důvodů své pohodlí, zvyklosti a svůj komfort. A jdete vstříc svému novému já.

Zároveň váš původní domov bude vždycky domovem, který nebude nikdy lehké opustit po každé návštěvě. A ten zvláštní pocit, kdy se vracíte do nového domova v zahraničí, nikdy nebude úplně lehký. 

Protože opouštíte jednu verzi sebe sama pro verzi novou.