Only in print: Pamela Anderson

Pamela Anderson se smyslně pohupuje v záři reflektorů. Její třpytivý růžový klobouk a vrstvy make-upu maskují nervozitu, ale tančí sebevědomě, jako by to celé měla pod kontrolou. Když se jí jeden z mužů zeptá, kolik jí je, jen se usměje a odpoví: „Skutečný gentleman se dámy na věk neptá.“ Sleduji tuhle popkulturní ikonu v promítacím sále – ve filmu The Last Showgirl od Gii Coppoly hraje zapomenutou hvězdu z Las Vegas. A už během prvních minut je jasné, že pro tuhle roli se Anderson narodila.

Do centra pozornosti ji vystřelila náhoda – rodačka z města Ladybird v Britské Kolumbii se objevila na obří obrazovce při zápase kanadské fotbalové ligy. Díky Pobřežní hlídce a titulním stránkám Playboye si rychle upevnila image sexsymbolu. Později se stala objektem bulvárního šílenství – kvůli ukradené erotické nahrávce i dramatickému rozchodu s rockerem Tommym Leem. Kritiky ztrhaný film Barb Wire z roku 1996 jí načas zavřel dveře k seriózní herecké kariéře. A pak přišlo cameo v Boratovi, které paradoxně vedlo k rozchodu s Kid Rockem.

Jenže pak se stalo něco nečekaného. Pamela vzala svůj příběh do vlastních rukou. Vydala otevřenou autobiografii, natočila dokument pro Netflix a objevila se na pařížském fashion weeku bez make-upu. Na Instagramu začala mluvit o ekologii – a zrodil se nový začátek. Takový, po kterém toužila.

O rok později nakládala doma na Vancouver Islandu zeleninu a přemýšlela, že si otevře podnik Pamela’s Pickles. Vtom jí její syn Brandon, herec a producent, předal scénář k The Last Showgirl – poté, co se k ní Coppola neúspěšně snažila dostat. „Napadlo mě: ‚Možná je to moje jediná šance natočit film, tak do toho dám úplně všechno,‘“ vzpomíná. Je jí zralých 57 a tenhle poetický snímek z ní udělal nečekanou favoritku sezony – získala nominace na Zlatý glóbus, Gotham Awards i SAG, ale na Oscarech ani zmínku. „Vždycky říkám, že vítězství je v samotné práci,“ říká Anderson. „Tohle jsem potřebovala. Pro duši.“

Jestli se někdo umí vrátit na scénu ve velkém stylu, je to Martha Stewart. Než se s Pamelou spojily přes Zoom, jejich životy se navzdory odlišným profesím vyvíjely až překvapivě podobně. Obě mají za sebou dokument (Marthu natočil režisér R. J. Cutler), vášeň pro zahradničení, mediální skandály i veřejné milostné kotrmelce. Obě se postavily za spravedlnost v justici. Obě čelily grilování na stanici Comedy Central. A v posledních letech přijímají své tělo s novou hrdostí – ať už jde o obálku Sports Illustrated, nebo peříčkový kostým showgirl od Boba Mackieho.

Když se ty dvě konečně setkají online – úplně poprvé – srdečně se pozdraví, proberou oscarové nominace a sdílejí obavy z požárů v Kalifornii. A pak přejdou k věci. (Rozhovor totiž vede první self-made miliardářka světa Martha Stewart.)„Tohle je pro mě velká událost,“ říká Pamele. „Vstávala jsem dnes ve čtyři ráno, abych si pustila tvůj film. A bylas v něm úžasná.“ Následuje rozhovor o oblíbených receptech (granita!), cvičení (Stewart přísahá na pilates) a o tom, že sexualita nezná věk. Přinášíme jejich upřímný a nečekaně zábavný dialog.

Pamela Anderson: Jsem nadšená! Čekala jsem, že to bude trochu zvláštní, ale my dvě jsme vlastně úplně ideální spojení. 

Martha Stewart:(smích) Pro mě je to taky vzrušující. Dneska ráno jsem vstávala ve čtyři, abych si pustila The Last Showgirl. A musím říct – bylo to dojemné. Smutné, ale nádherně natočené. Gratuluju. 

PA: Děkuju moc. 

MS: Jsem ráda, že ve filmu nejsi jen ta utrápená žena. A Jamie Lee Curtis – jako vždy skvělá. Jaké bylo s ní pracovat?

PA: Je naprosto úžasná. Skutečná bojovnice za ženy. Chytila mě za ramena a řekla: „Tenhle film jsem udělala kvůli tobě.“ To je podle mě opravdová ženská pro ženy. Neustále se znovu objevuje na scéně a podle mě poznala, že já chci totéž – a podpořila mě v tom. Bylo to silné. Jsem šťastná, že jsem se toho mohla zúčastnit. 

MS: Gratuluju k nominaci na Zlatý glóbus. Oscar ti unikl? 

PA: Na Oscara jsem nebyla nominovaná, ale to mě ani nenapadlo. Mám nominaci na SAG, což je samo o sobě skvělé… Všechno je to nečekané a nádherné. Vždycky říkám, že vítězství je už v samotné práci. Mohla jsem dělat něco, co miluju, a to jsem potřebovala – pro duši.

MS: A jak dlouho se film natáčel? 

PA: Osmnáct dní. 

MS: To je neuvěřitelné. Takže skoro v reálném čase, alespoň podle příběhu. 

PA: Bylo to skoro nemožné, ale právě to mě baví – výzvy. 

MS: Natáčeli jste přímo v Las Vegas? 

PA: Ano, v hotelu Rio, v miniaturních šatnách za scénou. Museli jsme to vždycky rychle sbalit, protože pak začínalo představení.

MS: Co tě na té roli tak chytlo? 

PA: Slyšela jsem její hlas ve své hlavě. Věděla jsem přesně, jak ji zahrát – všechny ty vrstvy, jemné odstíny. Už jsem ji nějak měla v sobě, a tak jsem věděla, že do toho musím jít. To se mi stalo poprvé v životě. Nikdo mi do té doby nedal takový scénář ani takovou roli. A já si jen říkala: „Wow.“ 

MS: Ve filmu vypadáš skvěle. Tvoje postava má úžasnou figuru a tvá pleť – to, jak jsi se rozhodla vypustit make-up, je známé… 

PA: Upřímně, to nebylo žádné prohlášení. Ani jsem netušila, že si toho někdo všimne. 

MS: Ale stal se z toho fenomén, drahá.

PA: A ty – tvoje obálka pro Sports Illustrated! Je skvělé dělat věci, které inspirují. To je pro mě smysl téhle branže. Když natáčím film, chci, aby v něm byla naděje, aby měl smysl. To mám ráda i na tobě. Inspiruješ spoustu žen. 

MS: Zeptala jsem se dcery: „Mám do toho jít?“ A ona: „Rozhodně.“ To mě povzbudilo. Vím, že vypadám dobře. 

PA: Máš nádhernou stavbu těla. 

MS: To jo. A taky jsem silná a zdravá. Ale dřu na tom. Pečuju o sebe. A mám dobré geny.

PA: Taky se o sebe starám – zdravě jím, chodím na procházky. Během natáčení jsem pracovala s choreografem Gregem Butlerem – dělali jsme spolu už na Broadwayi, když jsem hrála Roxie v Chicagu. Nejsem vyloženě tanečnice, i když tanec miluju. Ale Greg věděl, co zvládnu, a dal dohromady tu zkušební scénu. Tanec je skvělé cvičení. A já jsem vždycky byla aktivní. Do fitka nechodím. 

MS: Ty necvičíš pilates jako já? Každé pondělí, středu a pátek v půl sedmé ráno?

PA: Miluju pilates, ale tady na ostrově nic takového nemáme. 

MS: Měla by sis otevřít studio! Každý chce dělat pilates. 

PA: Mám sklep v lodním domku… možná tam jednou nějaký ten stroj na pilates přidám. I když bych se do něj asi zamotala. 

MS: Pořád musím myslet na toho chlápka v té castingové scéně… všechny jsme zažily takové ponižující konkurzy. Ta scéna to vystihla dokonale.

PA: Líbí se mi, že to nevzdává. Málem odejde, ale pak se otočí a zeptá se: „Co se vám na tom nelíbilo?“ I když ukazuje zranitelnost, zároveň se dokáže postavit a bojovat za sebe. 

MS: Když jsem byla hodně mladá a chodila po castinzích jako modelka, jeden mi zůstal v paměti. Po rozhovoru s asi patnácti chlapy u stolu mi jeden z nich řekl: „Převlékni se do plavek.“ A já se zeptala: „Ta role je v plavkách?“ A on na to: „Ne, ale když už jsi tady, tak se aspoň podíváme.“ A já prostě odešla. Bylo mi asi sedmnáct a už tehdy jsem věděla, že tohle tolerovat nebudu. Samozřejmě vidíš jiné holky, jak to dělají, protože potřebují peníze nebo práci. Je to složitá situace. Ale myslím, že se to za ty roky trochu zlepšilo. 

PA: Je těžké se pohybovat v prostředí, kde hraje roli krása a často i naivita. Chceš uspět, chceš se líbit, a přitom máš v sobě pocit, že něco není v pořádku – a můžeš se dostat do dost nebezpečných situací. Byla jsem tehdy strašně stydlivá, což mi možná málokdo uvěří. Chtěla jsem se toho stínu zbavit. Když přišla nabídka z Playboye, máma mi řekla: „Jdi do toho.“ Netušila jsem, co všechno to odstartuje – a najednou se z toho stal divoký život.

MS: To rozhodně. A jaká byla spolupráce s Giou Coppola? 

PA: Skvělá. Má cit pro herce, mluví klidně, ale ví přesně, co chce. Celý film byl její jasná vize. Na place byla spousta žen – kameramanka, zvukařka s mikrofonem… byl to opravdu ženský projekt. Napsala ho žena, natočily ženy. 

MS: Ale oblékal tě muž! Jaký byl Bob Mackie? 

PA: Ty kostýmy byly jako z muzea. Třicet let neopustily divadlo, některé měly pořád visačky se jmény. Byly těžké, některé škrábaly… MS: Ale byly fantastické. A ty pokrývky hlavy – musely bolet. 

PA: Ty tanečnice z Jubilee to zvládaly s elegancí. Byly symbolem Las Vegas. Ale svět takových show už zmizel. Las Vegas je teď spíš „staré ven, nové sem“. 

MS: A Ladysmith? To je opravdové jméno města?

PA: Ano, staré hornické město na Vancouver Islandu, kde jsem vyrostla. Babička tam měla malý motel s devíti chatkami. Teď sedím v bývalém krámku, kde servírovala čaj. Všechno je propojené. Chtěla jsem zpátky domů – tam, kde mě stromy znají od narození. 

MS: Jak vypadá tvůj ideální den v Ladysmith? 

PA: Včera jsem ostříhala růže. Přestěhovala jsem rodiče k sobě na pozemek, takže jim vařím. Nutím tátu jíst víc zeleniny. Mým klukům je 27 a 28, Dylanovi a Brandonovi. Brandon produkoval můj dokument. A mimochodem – viděla jsem ten tvůj. Skvělý.

MS: Opravdu? 

PA: Naprosto. Jsi nádherná a celý ten svět jsi pomohla vytvořit. Sama se považuji za hospodyňku – ráda peču, vařím. 

MS: Děkuju! Tvou kuchařku mám – moc povedená. Jak dlouho ti trvalo ji dát dohromady? 

PA: Tři roky. Nevěděla jsem, co všechno to obnáší. Na začátku jsem dělala jen krabičku s recepty pro kluky, když si zařídili první společný byt. A oni řekli: „Mami, tohle je kuchařka.“ Jsou to podnikatelé, byl to jejich nápad. Fotil to fotograf, co dělal i kuchařku pro Nomu. 

MS: Popisuješ i vysokou francouzskou kuchyni, ale úplně jednoduše a krásně. Cestovala jsi po Evropě hodně? 

PA: Docela dost. Několik let jsem žila na jihu Francie – v Saint- -Tropez, Marseille, Cassis.

MS: A je tvůj chleba fakt tak dobrý? 

PA: Je výborný. Mám vlastní kvásek, jmenuje se Astrid, vikingská princezna bojovnice. 

MS: A kdo se o Astrid stará, když jsi pryč? 

PA: Odpočívá v lednici. Je v pohodě. 

MS: A nejoblíbenější recept z kuchařky?

PA: Pierogy s hráškem a mátou. Skvělá kombinace. Mám na ně krásné vzpomínky – dělaly jsme je s mámou.

MS: Vyšly nádherně.

PA: To moc potěší – obzvlášť od tebe.

MS: Tvoje melounová granita je skvělá. Já mám v nové kuchařce granitu z krvavých pomerančů.

PA: Když se mi narodili synové, zasadila jsem placentu pod strom krvavého pomeranče. 

MS: A vyrostl ten strom? 

PA: Jo, ale ten dům shořel při jednom z kalifornských požárů. Chudák Kalifornie. Znám tolik lidí, kteří přišli o domov. Je to skoro apokalyptické. Znám i spoustu lidí, co pomáhají zvířatům, tak se snažím spojovat lidi se ztracenými mazlíčky. Ale volá na mě východní pobřeží. 

MS: Přijeď do Bedfordu, líbilo by se ti tu!